RECENZE: Soilwork - The Living Infinite

Vydavatel: Nuclear Blast Records

Země: Švédsko, Helsingborg

Datum vydání: 27. únor 2013

Žánr: Melodic Death/Alternative metal

Producent: Jens Bogren

Počet skladeb: 20

Celkový čas: 84:38

CD1:                                                    CD2:

1. Spectrum of Eternity  (4:01)               11. Entering Aeons  (2:34)
2. Memories Confined  (3:25)                 12. Long Live the Misanthrope  (5:31)
3. This Momentary Bliss  (3:45)             13. Drowning With Silence  (4:28)
4. Tongue  (4:20)                                  14. Antidotes in Passing  (4:16)
5. The Living Infinite I  (3:50)                  15. Leech  (4:22)
6. Let the First Wave Rise  (2:55)          16. The Living Infinite II  (5:44)

7. Vesta  (4:20)                                    17. Loyal Shadow  (2:34)

8. Realm of the Wasted  (4:31)              18. Rise Above the Sentiment  (4:03)

9. The Windswept Mercy  (4:16)            19. Parasite Blues  (5:17)
10. Whispers and Lights  (5:11)             20. Owls Predict, Oracles Stand Guard  (5:30)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Současní členové:

Björn „Speed“ Strid – zpěv

Ola Flink – baskytara

Sven Karlsson – klávesy

Dirk Verbeuren – bicí

Sylvain Coudret – kytara

David Andersson – kytara

Diskografie:

In Dreams We Fall Into The Eternal Lake (Demo)(1997)

Steelbath Suicide (1998)

The Chainheart Machine (2000)

A Predator´s Portrait (2001)

Natural Born Chaos (2002)

Figure Number Five (2003)

The Early Chapters (EP)(2004)

Stabbing The Drama (2005)

Sworn To A Great Divide (2007)

The Panic Broadcast (2010)

The Sledgehammer Files: The Best Of Soilwork 1998-2008 (2010)

The Living Infinite (2013)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Švédský melodic death jsem si zamiloval od okamžiku, kdy jsem poprvé viděl videoklip k songu Touch Of Red od IN FLAMES, díky čemuž se i tato kapela stala mou srdcovou záležitostí. Švédský cit pro melodičnost mne učaroval více než finský melodeath postavený spíše na kytarové virtuozitě a klávesách – přesto nepohrdnu ani touto formou. Ke svým oblíbeným švédským kapelám řadím i SOILWORK, a pro mnoho z vás jistě nebude překvapením, že jsem se k nim dostal díky invertovaným klipům Rejection Role a Trigger (IN FLAMES). Za 18 let kariéry vydala parta kolem zpěváka Björna nejednu zajímavou desku. Ve chvíli, kdy SOILWORK přišli se songem Spectrum Of Eternity z chystané dvojplacky The Living Infinite, jež vyšla koncem letošního února, zbystřily moje svaly na krku i sluchovody. Jak mé očekávání dopadlo, můžete číst níže. Vzhledem k faktu, že se jedná o dvojalbum, budu muset vzít tuto recenzi pokud možno stručněji, abych se držel průměrné délky článků.

První desítku otevírá již známý singl Spectrum Of Eternity, který mě osobně na poprvé odrovnal. SOILWORK zvolili zcela jiný přístup než na jaký jsem byl od nich zvyklý. Struktura písně obsahující několik forem tvrdé muziky, počínaje symfonickým nástupem vybuchujícím do ohlušující salvy kopáků a Stridova řevu jasně inspirovaném v black metalu, skočí na vlnu typického melodeathu SOILWORK dřív než se vzpamatujete. Našlapaný refrén stále jedoucím na nitru přeskočí do řekněme „breakdownu“ a sóla, díky kterému nevíte, kde je sever. Přesně takové jsem čekal, že bude The Living Infinite. Není. Je pravda, že na zbytku prvního CD kapela udržuje linii překvapení a mění různé své podoby ve velmi krátkém čase. Ale pak to dopadne tak, že z celého songu Tongue mě osobně v hlavě zůstal pouze – ač přímo famózní – refrén a střed písně stojící na kopácích Dirka Verbeurena. Dle mého jediná věc, která zvukem připomíná SOILWORK jako takové, je The Living Infinite I, která skoro jakoby vyskočila z desky Stabbing The Drama. Nechápejte mě špatně, hudba je to dobrá a nějaká progrese je vždycky nutná. Mám ale pocit, že Strid se zapomněl v THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA (což byla mimochodem vynikající záležitost) a všechny sloky jako by jeli podle amerických standardů a „švédské“ zůstaly pouze refrény, které si ponechaly silnou hitovost a melodičnost. Poslední song, který na prvním albu stojí za zmínku, je The Windswept Mercy. Typicky švédské riffy a silný Björnův vokál ve spolupráci s jediným hostem na novince, angličanem Justinem Sullivanem (NEW MODEL ARMY), dělá z této jednoduché rockové skladby dobře zapamatovatelnou a koncepčně zcela fungující věc. 

Jaké je druhé CD? Jiné. Pocítit to můžete hned v Long Live The Misanthrope, která má v sobě zvuk death metalové kytary a i hra v podobě komplikovanějších figur zní poněkud jinak. Když pak opomineme melancholickou Antidotes In Passing, na tripu jedoucí Leech a na první část navazující The Living Infinite II, dala by se druhá část dvojalba nazvat jako progresivní metalcore s výpady do hard rocku – což zní trochu krkolomně, ale u tak experimentem vonící desky, proč ne. Jediné, co hraje SOILWORK do karet, aby nespadly příliš hluboko na úroveň moderních corových kapel, které se podobají jedna druhé jako vejce vejci, je stále originální vokál Björna „Speeda“ Strida, který na novince použil některé prvky (i hudebně) ze svého vedlejšího projektu z loňského roku. Ach, SOILWORK, co jste mi to provedli. Nemá cenu se dále rozepisovat o druhém CD, protože bych pouze začal recyklovat předchozí odstavec.

Moji švédští oblíbenci přišli s dvojalbem, z kterého mám pocity zamotanější než sluchátka, která vytáhnete z kapsy. Vydat najednou skoro hodinu a půl hudby je u kapely, která není prog rockovou partou docela riskantní. SOILWORK se pokusili vydat nové album bez pomoci jednoho ze zakladatelů, Petera Wicherse, a za sebe musím říct, že to není nejšťastnější krok. Experimentu je tu tolik, že se kapela začala motat ve vlastních nápadech a poněkud ztratila svůj profil, který jí díky deskám jako Stabbing The Drama nebo Figure Number Five vynesl velké renomé. Jistě, nejedná se o takový „propadák“ jako v případě BULLET FOR MY VALENTINE, ale The Living Infinite ztratilo hodně z chytlavosti, jednoduchosti a přesnosti švédského metalu na úkor americké tendence šperkovat do okamžiku, kdy přes naleštěnou vytrínu nevidíte šperk. Kdyby se nejednalo o dvojalbum, byla by moje výsledná reakce asi o něco veselejší, ale teď tu mám před sebou těžko stravitelnou desku, která po čase asi upadne v zapomnění. Na moje gusto toho SOILWORK pod jedním názvem vydali až moc najednou. A nebo vše, co jsem napsal výše, je omyl, za který si vyslechnu nepěkné reakce – ale i ty si rád přečtu.

HODNOCENÍ: 7/10

---

---