Lacuna Coil Story - část 2.

Lacuna Coil se odpojila od evropské dark metalové scény a infiltrovala mnohem větší hudební kotel. Procestovali více jak 26 měst s kapelami jako Slayer, Lamb Of God nebo Slipknot a jejich neobvyklý hudební styl se zdál spíše vítanou věcí, než překážkou. Později se stali druhým nejprodávanějším umělcem v on-line obchodech, hned za Slipknot, kteří teprve nedávno vydali Vol. 3 (The Subliminal Verses). Tento obrovský posun přinesl poněkud nespravedlivé srovnání s Evanescence, kteří byli na vrcholu žebříčku s Bring Me To Life, což zabránilo vydání Swamped jako druhého singlu. Chytlavá píseň mohla být později slyšet v hudebním doprovodu videohry Vampires: The Masquerade – Bloodlines stejně jako ve filmu Resident Evil: Apocalypse, čímž se kapele splnil další sen, být součástí filmového soundtracku.

To vše ale znamenalo, že museli znovu podporovat staré album v novém prostředí, pokud by chtěli pracovat na jejich pokračování. Pro absenci nového materiálu byla vydána speciální edice Comalies s bonusovou deskou akustických verzí. V té době Cristina zaznamenala, že jejich nově nabytý úspěch v USA má dopad na to, jak byli chápáni v Evropě; a to tak, že začali jako undergroundová kapela a nyní byli horkými kandidáty stát se mainstreamem v tradiční metalové scéně. Důsledky byly cítit všude, ale nikde víc, než v domovině, kde byla skupina přivítána jako hrdinové, koncertovala v nejlepším milánském rockovém klubu Rolling Stone – který patřil luxusnímu módnímu domu Dolce & Gabbana – a objevila se na místní stanici MTV stejně jako pod tlakem mainstreamu. Kritici, kteří kapelu odmítaly za jejich trendy v předchozích letech byli uspokojivě umlčeni jednou pro vždy.

Přesto to nebyla luxusní móda s čím byli později spojováni, ale něco trochu mimo. Nárůst nových gothic rockových a metalových kapel začal po letech prorážet do povědomí a přišlo s nimi velké obnovení stylu gothic. Zárodky, které Paradise Lost a Type O Negative před lety zaseli, začaly klíčit, ovšem ne tak, jak by se dalo předpokládat. Vynořil se nový styl gothic s ženskými frontmany a Lacuna Coil byla nevědomky stavěna do role jejich stvořitelů, jako podobně zmateně stavěné Nightwish a Within Temptation. Jejich image hrála velkou roli, ale stejně tak jejich temná hudba a některá media vyobrazovala ženské hudebníky ve smyslu „všichni proti všem“. Kapely zůstaly diplomatické, zatímco jejich fanouškovské základny rostly zároveň s tímto hnutím. Cristina ohrnuje nos nad stále zmateným užíváním termínu „goth“ a navrhuje staré oddělování věcí: „V hudbě je teď tolik míchání všeho, že kapela může hrát několik stylů najednou.“ Říká „Tím chci říct, že když mluvím o gothic kapelách, myslím tím [německá gothic-symphonická kapela] Lacrimosu. Podařilo se jim vytvořit něco vskutku dramatického se spoustou sametu, ale nikdy jsme nechtěli být jako oni….nikdy bych skutečně nechtěla dělat v plesových šatech. Chodíme v černé a milujeme temné věci, ale vždycky jsem nás brala jako moderní dark metalovou kapelu. Myslím, že jsme to vytvořili, protože jsme začali dělat něco, co nebylo klišé, ale nikdy jsme nezměnili vzhled nebo cokoli jiného.“

           
Problémem je, že díky vzniklé škatulce se mediální pozornost uplatňuje téměř výhradně na Cristinu a mnoho nováčků si tak neuvědomuje, že je jedním ze dvou zpěváků kapely. Zmatek pro ně mohl nastat, když oba, tedy Cristina s Andreem, chodili na koncertech po podiu s mikrofonem. „Myslím, že tehdy se situace trochu vymkla kontrole.“ Dumá Andrea.“Byli jsme si vědomi, že Cristina je náš určující element, ale vždycky jsme pracovali jako celek, akorát tisk a label tlačili trochu moc tvrdě [k její tvorbě tváře LC]. Nebyl jsem znepokojen, že by byla naším prominentním členem, ale bál jsem se o to, abychom byli stále uznáváni jako celá kapela. Nicméně si myslím, že časem se nám to nakonec podařilo napravit.“

Chytře zvolená image je stále poměrně konzistentní, ale hudebně se Italové rychle posunuli od svých prvních nahrávek. První dvě alba byla znovuvydána, původní EP vydána na singlu a nakonec, po delším zpoždění, duchovní tematikou naplněn Karmacode spatřil světlo světa v roce 2006. Bylo to jejich poslední album, které produkoval Waldemar Sorychta a také věc, která rozdělila fanoušky víc než cokoli z jejich předešlé práce. Experimentování s více dostupnými kytarovými rify, některými arabskými prvky a údernějšími písněmi, kapela pracovala na více agresivním materiálu, který perfektně pasoval na živá vystoupení. Stále se ale drželi pomalejších, atmosférických balad včetně italsky zpívané Without Fear, která slouží jako připomínka jejich národnosti, na kterou by neměl nikdo zapomínat. Album dokončilo poslední stupeň přechodu z undergroundových ikon do mainstreamu čtyři roky po svém předchůdci. Cristina při vyprávění o této době vydání přiznává, že je to tvrdší nahrávka ovlivněná bombastickými alby produkované v Americe, kterými byli obklopeni během turné po Spojených státech. Při zpětném pohledu její komentáře vysvětlují důvod natáčení další desky v LA, ale teď bylo Karmacode natočeno převážně v Itálii, jen bicí byly nahrány v Německu.

Pohyb mezi zeměmi a časovými pásmy se stalo součástí života kapely a nejlepším obdobím dalších dvou let. Lacuna Coil jede turné po Severní Americe s Robem Zombiem, koncertuje na Ozzfestu, předskakuje Megadeth v Austrálii a samozřejmě objíždí i Evropu, vrcholem je vystoupení na hlavní stagi na Downloadu – v Británii svůj festivalový debut absolvovali již o rok dříve. Vůbec to nebyla těžká práce, i když se Cristina směje: „Nepařili jsme každý volný den, protože jsem chtěla předvést opravdu dobrou show…ale umíme těžce pařit. Mám pásku z turné Roba Zombieho, kde se náš autobus doslova třese. Uvnitř se odehrával mosh pit i stagediving – měli jsme sedm lahví Jägermeistera, bylo to šílené.“

Pryč ze silnice. Vydali single Our Truth, který se dostal do britského žebříčku Top 40 založeném pouze na prodeji. Osobitá píseň je o všech rozhodnutích kapely a také se objevila na soundtracku k filmu Underworld: Evolution, čímž se přidala k jinému filmu v jejich rostoucí sbírce. Dále se jejich písně objevily ve videohrách Guitar Hero a Rock Band, nemluvně vedle heavy metalových obrů Metallicy a Guns N´ Roses.

Druhým singlem z tohoto alba je předělávka písně Enjoy The Silence od Depeche Mode. Dokonalé spojení s dark metalovým stylem kapely, dovedlo některé mladší fanoušky k domnění, že se jedná o jejich vlastní tvorbu. Byla to neobvyklá volba, která se vyplatila, a video, společně s jedním pro Closer, které bylo natočeno opět v LA, předčila svým úspěchem vyhlídky sextetu.

Na první pohled věci zněly optimisticky a dobře pokračovali, avšak v zákulisí se začal rozvíjet jiný příběh. Efekt nelegálního sdílení souborů se začínal promítat i do světa heavy metalu. Jen několik let předtím Metallica žalovala Napster za nesplnění kopírovacích práv, když se jejich materiál objevil na neautorizovaném místě, což stvořilo mezi fanoušky pocit „my proti nim“. Některé kapely podporují nelegální stahování, nevadí jim snižování výdělků v něčem jako volném trhu, ale jiní si uvědomovali, že je v sázce jejich živobytí, pokud by se neprodával dostatek alb se stoupajícími cenami nahrávání, marketingu a cestování v tom odražených. „Všechno se v byznysu díky internetu změnilo“, říká zamračeně Cristina a vysvětluje svůj pohled na věc,“Je to dobré díky tomu, že Vaše jméno se může objevit všude, ale na straně kapely nejsou prodeje stejné jako dřív, a tak skupiny musí hledat nové způsoby, jak si udržet kariéru. Mnoho lidí si myslí, že muzikanti jsou extrémně bohatí, protože jsou na obálkách časopisů mají právo dostat hudbu bezplatně, ale neuvědomují si kolik práce (kterou děláme) a peněz do toho vlastně jde. Neukradli by jste chleba v potravinářství, ale internet se tváří jako snadný způsob dosažení čehokoli bez nějakých výdajů a nové generace vyrůstají s myšlenkou, že je to v pořádku. Byla jsem kritizována za tento postoj, ale není to o tom, že něčí umění je cennější než druhého, ale čím déle toto pokračuje, tím více riskujeme s hudbou, pro kterou by mnoho lidí zemřelo.“

Nadsazováním ceny díky ilegálnímu stahování s větším množstvím cestování, propagace, merchu a živým DVD – Visual Karma (Body, Mind And Soul) – začala Lacuna Coil provádět změny k přípravám na vydání nového alba, které se stane jejich nejkontroverznější deskou. „Když jsme udělali Shallow Life, procházeli jsme mnoha změnami, a tak jsme zkoušeli nalézt cestu, kterou se chceme vydat,“ říká zpěvák Andrea Ferro, když mu kadeřník nabízí nový outfit k dalšímu focení. „Změnili jsme management, producenta, poprvé jsme nahrávali v USA a potom tam byli i změny v soukromém životě – někdo koupil dům, někdo se rozvedl – tento druh věcí vám naprosto změní náladu, když přijde na skládání písní, a my potřebovali najít cestu, po které v budoucnu půjdeme. Nikdy dříve jsme nedělali veselé písně, tak jsme to chtěli zkusit – zjistili jsme, že na jistých úrovních to pracuje v náš prospěch, ale na jiných zase ne – ale necítili jsme, že bychom měli tímto způsobem pokračovat. Bylo to pro nás velmi experimentální album – některé z písní jsme měli opravdu rádi, ale jiné nebyli docela ve smysle, kterým bychom se chtěli vydat dál.“

A tak se kapela za přátelských podmínek rozešla s Waldemarem, aby prozkoumala nové obzory. „Pracovat s producentem je jako poučení od učitele; oni jsou někdo, kdo má více zkušeností a můžete mu věřit.“ vysvětluje Andrea, „Po čtyřech albech jsme potřebovali zatřást s věcmi a začít se učit od někoho, kdo přichází z jiného prostředí a může nás vést jiným směrem naší cesty. Vždy budeme Waldemaru vděční – je ohromný producent a dobrý přítel.“

Nyní byla kapela připravena pro další postup v kariéře.Nahráno v LA a produkováno Donem Gilmorem (Linkin Park/Bullet For My Valentine), debutovalo Shallow Life na žebříčku US Billboard na 16. místě v prvním týdnu po vydání, zatímco nevydaná píseň The Last Goodbye byla součástí soundtracku filmu Saw IV. Každopádně ostatní kritici desku odmítli pro její příliš komerční zvuk a ztraceného kouzla z předchozích desek. Bylo docela liberálním americkým albem – kapela dokonce s Donem pracovala na lyrické výslovnosti, aby zněla méně italsky a byla jasnější pro anglicky mluvící publikum. Doprovodné reklamní focení příliš nepomohlo zbavit se špatného dojmu, když byla Cristina zobrazována jako popová diva a Andrea jako pasák – zpěvačka dokonce nosila bílé šaty při zpívání některých pomalejších písní na vystoupení. Tak nebo tak si obhajují svou volbu. Jistě to byl naprosto odlišný krok pro kapelu, která začínala jako temný, melancholický metalový soubor.