RECENZE: PARADISE LOST - Tragic Idol

Paradise Lost - Tragic Idol


Vydavatel: Century Media

Země: Velká Británie, Halifax
Žánr: Doom/Gothic metal

Datum vydání: 23. dubna, 2012

Producent: Jens Bogren

Artwork: Valnoir

Počet skladeb: 10
Celkový čas: 46:00 




Tracklist:

01. Solitary One (04:08)
02. Crucify (04:08)
03. Fear Of Impending Hell (05:24)
04. Honesty In Death (04:07)
05. Theories From Another World (05:02)
06. In This We Dwell (03:54)
07. To The Darkness (05:09)
08. Tragic Idol (04:34)
09. Worth Fighting For (04:11)
10. The Glorious End (05:23)

Britské otce gothic metalu PARADISE LOST snad ani není potřeba představovat. Pánové nám hrají téměř čtvrt století a v tuto chvíli nám nadělili již 13. album, na které jsme čekali tři roky a které se jmenuje Tragic Idol. Dostojí „třináctka“ své pověsti a přinese smůlu nebo tomu bude jinak? Tady je malé review.

Deska nabízí 10 nových skladeb, s jejichž formou pomáhal producent Jens Bogren (AMON AMARTH, GOD FORBID, SOIL), umělecký artwork zpracoval francouzský umělec Valnoir a distribuci si nevzal na starost nikdo menší než label Century Media.

Sestava kapely se od roku 2009 nezměnila, takže obavy z nesehranosti rozhodně nejsou na místě. Osobně ale musím přiznat, že odjakživa mám problém s doom metalem, protože většinou mě uspává (což neznamená, že nudí). Proto jsem trochu tápal, jestli se mám vůbec pouštět do review gothic/doom metalových velikánů, ale zvědavost, touha, a moc internetové anonymity nade mnou zvítězily. Ale dost řečí okolo, mačkáme mocné tlačítko Play.

Oproti minulému počinu nám tato deska nabízí opravdovou hojnost kytarových vyhrávek, příjemných riffů, sólíček a chytlavých melodií. Po jisté době se mi však zdá četnost sól až příliš velká, až se mi ztrácí všechno ostatní. Všechno je zastřené nezbytnou ponuřejší náladou a především nikterak rychlým tempem tak, jak od PARADISE LOST známe (a snad i očekáváme). Občas se objeví i tvrdší part, což dokáže skladby zpříjemnit a zbavit jistého stereotypu.

Slovo stereotyp je na místě, protože převážná většina skladeb po jisté době začne splývat a znít značně podobně, a to rozhodně nepovažuji za kladnou stránku desky. Neviním z toho nedostatek fantazie skupiny, je to dáno stylem, který hrají. Ovšem skladba, která mě vskutku překvapila a dostala, je Theories From Another World. Tenhle kousek je totiž rychlejší, tvrdší a průbojnější než zbytek alba. Díky svému strategickému zařazení doprostřed desky se jej nezdráhám považovat za skutečný vrchol celého počinu.

Nutno taky zmínit vokální projev Nicka Holmese. O tom, že jeho barva hlasu je originální, nemá cenu pochybovat. V Tragic Idol mě velmi zaujaly hodně melodické refrény několika písní (např. Crucify, Honesty In Death) a v doprovodu masterpiecových kytar je to opravdu požitek, hraničící s eargasmem. O bicích tentokrát nemá cenu mluvit, protože Adrian Elandsson příliš prostoru nedostal a slouží jen jako opravdu doprovodný nástroj, což mě trochu mrzí, protože větší vyrovnanost instrumentů by jistě neškodila.

Netřeba Tragic Idol rozebírat více do podrobnějších detailů. Žádné překvapení se nekoná, deska oplývá značnou technikou kytar a kvalitními sóly, což v kombinaci se zpěvem Nicka zvlášť v refrénech tvoří skutečně kvalitní hudbu. Písně dostávají svému zařazení do gothic/doom metalové „škatulky“ po všech stránkách a rozhodně nedělají ostudu svým autorům. Ovšem i mistr tesař se utne. Proto za slabší místa považuji zmíněnou vysokou koncentraci kytarových vyhrávek, hodně podobnou stylizaci skladeb a bicí na můj vkus až moc odsunuté do pozadí. Nicméně, 13. album není ani smolným, ani špatným, takže s čistým svědomím 7/10.