Blogger Widgets

středa 25. dubna 2012

RECENZE: ONE-WAY MIRROR - Destructive By Nature


One-Way Mirror - Destructive By Nature


Vydavatel: Metal Blade/Trepan Records
Země: Francie 
Žánr: Metalcore/Industrial metal
Datum vydání: 23. dubna, 2012
Producent: David Potvin, Guillaume Bideau
Počet skladeb: 12
Celkový čas: 49:33 


Tracklist:

01. One-Way Mirror (4:39)
02. Face To Face (4:25)
03. Will It Always Be The Same (3:50)
04. Wasted Years (2:47)
05. Unexpected (3:41)
06. Straight Into The Wall (4:46)
07. Hypnotized By Utopia (4:32)
08. Made In Vain (3:54)
09. Inner Symphony (4:50)
10. Deadly Shores (4:22)

11. Yes But No (4:02)
12. Soupracer (3:32)


Máte rádi Francii? Já ji nesnáším. Máte rádi francouzské kapely? Já velice. Jedna z nich je právě ONE-WAY MIRROR, kteří byli založeni v roce 2006. O dva roky později pomocí Metal Blade Records vydali svůj debut, k němuž v těchto dnech přidávají druhou desku. Ta se jmenuje Destructive By Nature a je samozřejmě předmětem těchto řádků. Kromě dvanácti skladeb, které obsahuje, má několik zajímavostí.

Tentokrát nese znamení Trepan Records, produkována byla samotnou kapelou, jmenovitě Guillaume Bideau a David Potvin. a nahrána byla ve dvou studiích. Jedním z nich je Dogs In The House, patřící zpěvákovi Guillaume Bideau (v posledních letech také tváří taktéž indusov metalových MNEMIC); druhé je Dome Studio, patřící další francouzské kapele, LYZANXIA (death/thrash). LYZANXIA má v sestavě dva členy ONE-WAY MIRROR; bratry Francka Potvina a Davida, kteří oba hrají na kytaru a zpívají zadní vokály. Na této desce je však celá sestava, kde bicí zastává Clément Rouxel a basu Vincent Perdicaro. Nepodařilo se mi zjistit, zda původní členové ONE-WAY odešli a případně proč. No a zbývá doplnit ty, kteří mají na svědomí mixáž. Těmi jsou opět David a Guillaume.


Jako poslední věc, kterou je potřeba doplnit, než se pustíme do poslechu, je žánr hraný těmito frantíky. Pokud po tom budete pátrat, narazíte na několik možností, bývají „strkáni“ do nu-metalu, metalcoru, alternativu atd., atd. Osobně je řadím do industrial metalu s určitými prvky metalcoru. Nechci tvrdit, že má definice je správná, ale nač si dělat věci zbytečně složitými, což?

No, ale teď už dost řečí okolo. Jdeme se podívat, co nám Francouzi nabízejí. Jak bylo řečeno, máme 12 nových skladeb a hned ta úvodní, jednoduše nazvaná One-Way Mirror, naznačuje docela vysokou laťku. Píseň je tvrdá, s vyrovnaným tempem, melodickým refrénem, kde se vokály vskutku předvedli, vypíchnutým sólem (které málokdy uškodí). Elektrické zkreslení všech instrumentů (včetně zpěvu), který má správný indus mít, je v takové koncentraci, jaká mě osobně vyhovuje. Myslíte, že se zbytek desky ponese ve stejném duchu, jako „startovačka“?

Ponese! Začneme-li zpěvem, nutno podotknout, že od debutu se chlapci pohnuli podstatně dopředu. Jejich polohy mají větší rozsah a nebojí se to ukázat, hodně oceňuji hlavně vyšší polohy v refrénech a občasné použití hlubšího hlasu. Na prvním albu se mi totiž občas stávalo, že mě Guillameův zpěv začal „nudit“ díky malé rozmanitosti. Což vedlo i k tomu, že po jeho nástupu k MNEMIC, jsem o tuto kapelu krapet ztratil zájem, ale to je jiná kapitola. Na Destructive By Nature si ONE-WAY se zpěvem skutečně pohráli, „malířská paleta“ nabízí velké množství barev a chvílemi nedokážu zařadit určitý hlas konkrétnímu autorovi. To osobně považuju za velké plus, protože díky tomu mě skladby baví a nejdou „jedním uchem tam a druhým ven“.



O kytarách jsem nahoře cosi naznačil. Občas se v písních objevují sóla, ale nejsou nijak dlouhá a ani neplní hlavní účel. Není na ně kladen důraz, takže ani nevyčnívají ze struktur melodií. Linky jsou ucelené, prostě pohoda. I když jsem mluvil o industrial metalu, za čímž si stojím, a album má potřebné zkreslení, na Patrickově a Davidově hře je cítit, že mají zkušenosti s tvrdšími riffy. Lehce poznáte riffy načichlé groovem, thrashem i lehkým deathem, především ale groove.
No a Clémentova hra na bicí, to je taky lahůdka. Perkuse jsou tvrdé a technicky propracované, ale přitom zahrané s lehkostí a „nikam nespěchají“. Jeho hra písně vede pomalejším, ale sebevědomím tempem do místa určení. Rozdíl mezi původním bubeníkem Dirkem Verbeurenem je zcela patrný a i když nechci jeho umění shazovat, sázka na Clémenta byl rozhodně dobrý tah.

Suma sumárum. ONE-WAY MIRROR je mladá kapela zkušených muzikantů. I když Destructive By Nature je jejich teprve druhý počin, rozhodně oplývá slušným potenciálem a nabízí kvalitní hudbu. Není to nijak tvrdá deska (snad s výjimkou písní jako Inner Symphony a Deadly Shores), ale je hudebně vyrovnaná a přináší to, co bych od kvalitní desky očekával. Celistvost, bohatost riffů a vyhrávek, široký rozsah hlasové vybavenosti i melodičtějších tracků (Made In Vain, Unexpected). Pokud vaší pozornosti ONE-WAY MIRROR do této chvíle unikali, rozhodně jejich poslechem nepochybíte. Snad jsem řekl vše, co jsem říci chtěl, a pokud možno vás navnadil. Francouze sice nikdy mít rád nebudu, ale po hudební stránce jim není moc co vytýkat. Zbývá dodat číselnou hodnotu. Není co řešit, tady je to jasných 7/10.

Žádné komentáře:

Okomentovat