Ostravskou kapelu NAHUM jsme vám představili v dřívější recenzi, kde jsme se podívali na jejich debutové album The Gates Are Open. Někteří zlý jazykové skupinu považují za další v řadě bezvýznamných tuzemských band, které si hrají na velké muzikanty. Ale pro ty z vás, kteří stejně jako já cítí z hudby NAHUM velkou sílu a tendenci stát se s jednou z velmi zajímavých sestav domácí scény, máme několik otázek, na které nám odpověděl kytarista Tomáš. Přeji vám příjemné počtení, Tomovi děkuji za odpovědi a kapele přeji co nejlepší budoucnost. Stay metal!
Vznikli jste v roce 2004 jako kapela UNHUMAN, ale debut vyšel až loni pod hlavičkou NAHUM. Můžeš nám na začátek trochu přiblížit, co se dělo během té doby?
Pro NAHUM jsou nejdůležitější poslední roky. Jak jsi zmínil, kořeny sahají hlouběji, než se může na první pohled zdát, ale to podstatné se děje teď. Od počátků jsme měli jasno ve směřování kapely, ale nebyly příhodné okolnosti. Po pár koncertech jsme změnili název, ale horší bylo, že dva lidi základní sestavy odjeli na pár let do zahraničí. Až návrat v roce 2010 s novou sestavou vyvrcholil zmíněným debutem.
Protože deska vznikala za pomoci studia Mroš i Mroše samotného, je nasnadě se zeptat, jak na spolupráci vzpomínáte, čím vám Mroš nejvíce prospěl a je-li něco, co jste si třeba museli dlouho vydupávat?
Spolupráce byla perfektní. My jsme předtím žádné zkušenosti se studiem neměli a otevřený přístup Mroše nám určitě sedl. Ničemu nebránil, poradil, nabídl zajímavou možnost realizace konkrétních nápadů, rozhodně byl nezastupitelným přínosem. Vše proběhlo nad očekávání rychle a hladce. Jediné zdržení bylo technického rázu. Hned na počátku nahrávání se nám pokazil jeden z aparátů a museli jsme vše nahrát na jediný, což se promítlo do zdlouhavějšího mixování; zabralo to nějaký čas, než se podařilo z jednoho typu zvuku kytar vytáhnout vyvážený výsledek. Ale i zde se ukázala trpělivost a vstřícnost Mroše, takže výsledek i způsob jeho dosažení se nám velice zamlouvá.
Jak jako muzikanti i fanoušci vnímáte českou metalovou scénu? Osobně o ní nemám nejlepší mínění (nejde ani tak o kapely) a zajímalo by mě, zda je něco, co by se podle tebe mělo nebo nemělo změnit.
Necítím se být povolaným někoho soudit. Jedna věc jsou kapely. I u nás, stejně jako ve světě, jsou kapely méně či více talentované. Jak na rozvíjení svého talentu pracují, je jen otázka jejich svědomí, je to jejich věc. Ve výsledku buď dostaneš kvalitní porci hudby, nebo ne. Fakt je ten, že není moc v české povaze, abys jako náctiletý pověsil veškeré jistoty na hřebík a deset let obětoval absolutně všechno pouhé možnosti zlepšit se a prorazit. A to do značné míry určuje výsledek. Ale tak tomu bylo vždycky, rock a metal byl většinou doménou vyděděnců.
Špatně však už je, jakým způsobem scéna jako celek funguje. Podpora (někdy spíše nepodpora) mezi jejími jednotlivými subjekty, distribuce příležitostí, vnímání fanouškovské veřejnosti se uskutečňuje ve velmi výrazně stereotypních kolejích předsudků, známostí, finančních možností. To by se změnit mělo, ale páky na to podle mne nejsou.
Je nutné však říct, že takhle to funguje nejenom u nás, ale na metalové scéně obecně. U nás i všude ve světě si koncert na prestižním festivalu, turné s hvězdnou kapelou, smlouvu u vydavatelského gigantu, rozhovor v tištěných periodikách kapely musí zaplatit (úspěch je to, když dostaneš nabídku si to zaplatit). Jsou to položky od tisíců do miliónů. Takhle celý systém funguje a každý z nás je toho i jako fanoušek určitou součástí. Určitě k zamyšlení...
Toto ber ale jen jako konstatování, nehodlám si stěžovat. Stěžování není cestou z toho ven. Cestou ven je přijmout veškerou odpovědnost na sebe a (hlavně muzikantsky) udělat maximum, vše proto, abys svou situaci zvrátil. Ty nejšpičkovější kapely jsou nahoře prostě proto, protože jsou špičkové (mluvím o horních několika málo desítkách světových kapel). Je fakt, že již v druhé linii najdeš kapely průměrnější, které se tam dostaly ještě jinak než pronikavým talentem, a které bys úspěšně mohl nahradit jinou kapelou „z nižších pater“. Ale i z těch se osvědčí pouze ty, které si méně pronikavý talent či invenci nahradí bezprecedentní pílí. Je dobré vzhlížet k maximu a neházet vinu na scénu. Můžeš v tom vidět výzvu. Být dobrý nestačí. Musíš být vynikající.
Album na mě působí hodně pochmurně, což je dáno tématikou. Jaký je váš vztah k postavě Nahuma Elkóšského, kterým je (pokud se nepletu) inspirován název kapely a určitě i apokalyptická vize The Gates Are Open?
Nepleteš se. Pro nás je nejenom tajemným a úderným názvem, ale i symbolem temnoty těchto dní i dramatické budoucnosti. Je pro nás způsobem jak se vyjádřit k dnešní době, směru kam se ubírá, i možnostem, které člověk na této cestě má.
Co se týče textů, v čem tkvěla hlavní inspirace a sdělení? Hudbou to člověk sice tak nějak vycítí,ale pro spoustu lidí (i mě) je angličtina pořád dost cizí jazyk.
Texty se nesou v podobném duchu jako hudba a artwork alba. Přes všechen temný opar je pro nás metalová hudba pro svou nespoutanou energii a krásu symbolem dobytého vítězství a svobody. Proto jsou texty plné snahy vymanit se z šedi utrpení, povstat a zvítězit. I apokalypsou můžeš projít vítězně. Nepřišli jsme lidi utvrdit v depresi, to myslím nikdo nepotřebuje.
Na nahrávce je slyšet několik míst, z kterých by šlo vyčíst kapely, od nichž čerpáte inspiraci. Mohli bys nám ale sám říct, kdo má na vás muzikantsky největší vliv?
Samozřejmě je celá řada kapel, které se nám líbí a každý má opravdu různé oblíbence. Dílčích vlivů je celá řada, něco je slyšet víc, něco míň. Máme rádi například Death, Amon Amarth, Evile, Arch Enemy, Kreator, Sepulturu... Máme spoustu thrashových, melodeathových, ale i blackových či hardcoreových inspirací, cokoliv by ale člověk vyloženě jmenoval jako inspiraci, dostával by se dál a dál od toho, co je na našem albu k slyšení. Ač odkazujem na klasické kapely, náš mix prvků považujem za docela originální, minimálně na české scéně.
Jak vznikl nápad s hostující zpěvačkou Veronikou? Její vokál nepatří zrovna do kategorie symphonic metalových div, ale přece jen do konceptu písní pasuje na výbornou. Hlavně v Room 101, kde se jí dostalo většího prostoru.
Vyplynulo to z potřeby oné písně. Chtěli jsme album něčím ozvláštnit a jelikož Veroniku známe dlouho a víme co se svým hlasem dokáže, poslali jsme jí hrubý mix, jestli by nenašla někde místo pro svůj specifický projev. Vybrala si dvě písně, které velice zajímavým způsobem okořenila, zvláště Room 101, které dala novou dimenzi.
V čase budoucím, plánujete další spolupráci nebo podobný námět dvou zpěváků byl jen pro účel této desky?
Nebráníme se něčemu podobnému ani do budoucna, ale bude to záležet, jestli v nových písních na to bude místo, jestli to budou potřebovat.
Mým favoritem je song Nahum (We´ll Crush Our Enemies). Ale nemohu se zbavit dojmu, že její začátek jako by vypadl z první nahrávky SLIPKNOT. Je to tak nebo se pletu a inspirace je zcela odjinud. Equal má taky takový "jazzově" laděný úvod.
Začátek a vlastně hlavní motiv písně Nahum má na svědomí Hanis (baskytara, pozn.: Kozel), to on přináší do kapely zajímavé, inovativní prvky. Přesto si myslím, že je to dílem „hudební náhody“; Slipknot z nás nikdo moc neposlouchá... Naproti tomu začátek Equal je výsledek snahy vytvořit výraznou zapamatovatelnou figuru s atmosférou v duchu klasických kapel.
Vzhledem k téměř bojovnému refrénu, jak na tuhle skladbu reaguje publikum na koncertech. Patří Nahum mezi nejoblíbenější fláky nebo vedou jiné?
Píseň si maximálně užíváme, má dobrý tah na bránu. Osobně tenhle song velmi rád hraju a spokojenost cítím i z publika. Mám pocit, že lidi dobře reagují na všechny songy, těžko vybrat jednoho nebo dva tahouny setu. I proto jej čas od času měníme. Na Nahum se ale těším asi nejvíc.
Když jsem nakousl koncerty. Protože s The Gates Are Open jezdíte prakticky rok, jaká akce je pro vás tou největší nebo nejzajímavější a proč?
Těžko srovnávat, každá akce je jiná. Vždy si vážíme těch, kdo je organizují a kdo na ně přijdou a každá příležitost hrát živě je pro nás událost, na které odvádíme maximum, těžko tedy něco vypíchnout... Samozřejmě speciální pro nás byl křest alba, dobré koncerty byly v Liberci, v Praze, na Slovensku... Samostatnou kapitolou jsou open-airy. Pohodová atmosféra léta a hraní na čerstvém vzduchu má kouzlo samo o sobě.
Jelikož se trapasy stávají všem, stalo se vám někdy něco ve spojitosti s živým hraním, z čeho padáte smíchy nebo byste na to nejraději zapomněli?
Je známo, že paměť vytěsňuje nepříjemné okamžiky, ale fakt si nevzpomenu na nic, za co by si člověk pak rval vlasy... Trapasy se nám zatím nějak vyhýbají, doufám, že si to nevyberem někdy najednou :)
Chcete na závěr prostřednictvím HMH cokoli komukoli vzkázat?
Chtěli bychom pozdravit všechny čtenáře, zvláště ty, kteří český underground podporují. Uděláme vše proto, aby se vám vyplatilo českou scénu i nadále sledovat! Přejeme vydatné porce kvalitní muziky!!
Žádné komentáře:
Okomentovat