Lacuna Coil Story - část 1.

V únorovém vydání anglického Metal Hammeru vyšel speciál věnovaný italské dark metalové skupině Lacuna Coil. Pokud ji máte rádi (jako já) a pokud máte problém s cizími jazyky (jako já), pak vám tu nabízím svůj překlad tohoto vydání rozdělený v několika částech. Snad se vám tedy bude líbit=o)

Příběh Lacuny Coil začíná stejně jako u mnoha jiných kapel. Skupina přátel se dala dohromady, rozhodla se dělat nějakou muziku a, po troše dřiny, se zapsali. Ale po téměř sedmnácti letech společného psaní a nahrávání, překročil prodej alb počet dvou milionů, což je nevšední výkon pro kapelu, která byla považována za součást metalového undergroundu a byla v rozporu s populárním zvukem svého okolí. Gothic metal, dark metal, alternative metal – jakoukoli nálepku jim přidělíte – jedna věc je nezvratná, jejich jedinečný styl se vyvinul z lety neutuchajícímu naslouchání posluchačům všude na světě.

Dnes je italská šestice zalezlá v londýnském fotografickém studiu, aby pózovali pro doprovodné snímky k vydání jejich šestého řadového alba, Dark Adrenaline. Absolvovali dlouhou cestu. Cristina Scabbia, často focená zpěvačka je oblečená celá v černém, její štíhlá postava se vyjímá v šatech od jednoho z nejvýznamnější mladých designerů a k tomu má boty na smrtících podpatcích. „Krása! Naprosto brilantní, Cristino!“ rozplývá se fotograf Hammeru, John McMurtrie, jak se mezi světly zpěvačka v mžiku sekundy mění z „holky od vedle“ na drsnou sirénu za roztříštěným sklem. Ona i zbytek kapely jsou stále tak plni entuziasmu a vášně jako byli tehdy, když s nimi Hammer dělal před lety první rozhovor. A to navzdory tomu, že dosáhli úrovně úspěchu, který je záviděníhodný.

Pod září světel šatny Cristina relaxuje a vypráví o dřívějších letech, které je dovedli tam, kde jsou nyní. „Dali jsme se dohromady velmi jednoduše v roce 1995“ vzpomíná a gestikuluje v pravém italském stylu zatímco se vizážista marně snaží obnovit její jemné oční stíny. „Marco [Coti Zelati], Andrea [Ferro] a já jsme se potkali někdy 93/94, protože jsme navštěvovali stejný metalový klub v Miláně. Oni byli v kapele [Sleep Of Right], tak jsme začali davát dohromady a já propadala do tohoto hudebního žánru víc a víc. Zeptali se mě, zda bych nechtěla nazpívat nějaké refrény na demo nahrávku, kterou chtěli zaslat některým evropským labelům, aby získali smlouvu. A takhle jsme začali.” Cristina s úsměvem vypráví jak kapela, tehdy s názvem Ethereal, sehnala levný pronájem studia v nočních hodinách. Směje se: “Pracovala jsem pro firmu, která dovážela staré džíny a opravovala je. Pamatuju si, jak jsem se vrátila do práce po dokončeném nahrávání a spala jsem na stole, ale byla jsem v práci na čas!”

Dnes se to zdá hrozně dávno, ale ctižádostiví Ethereal určovali jejich vydaný materiál v mnohem větším měřítku. Jejich málo známé dvoustopové demo bylo klíčem k jejich budoucnosti. Pocházející z Milána, italského centra módy, Ethereal odmítli následovat kroků jejich power metalových krajanů. Místo toho hledali inspiraci za oceánem. Vyplatila se pocta Paradise Lost, Type O Negative, Anathemě s jejich doomem inspirovaným písním. Kapela preferovala vice melancholický, méně strukturovaný styl přirovnávaný k jejich italským vrstevníkům, kteří odmítali jejich ambice. Nakonec se jejich tvrdá práce vyplatila, když koncem roku 1997 podepsali smlouvu s německým nakladatelstvím Century Media, jejichž seznam zahrnoval i přátele Theatre Of Tragedy a The Gathering. Ze začátku Ethereal směřovali výše a hledali mezinárodní smlouvu, která by je správně pochopila a zvýšila šanci dostat jejich hudbu ke správným uším.

První změna příšla skoro dříve než stihl inkoust na jejich kontraktu uschnout. Zjistilo se, že už v Řecku existuje interpret s názvem Ethereal, a tak se skupina přejmenovala na Lacuna Coil, myšleno ve významu “prázdná spirála”. Když šly události o trochu rychleji než doteď, pospíšili si s prací na stejnojmenném debutovém EP. Pracovali pod plným dohledem kytaristy kapely Grip Inc. Waldemara Sorychta a německé společnosti Woodhouse Studio – Waldemar produkoval pod uznávanými Century Media nahrávky Samael, Tiamat a Moonspell stejně dobře jako v roce 1995 průlomové album The Gathering Mandylion – a jejich první tour bylo po boku Moonspell. Ale na slavnostní šampaňské bylo ještě brzy, když se mezi členy objevilo dilema – dva původní kytaristé, Raffaelle Zagaria a Claudio Leo, a bubeník Leonardo Forti se rozhodli v polovině turné opustit kapelu.

Nicméně show musela pokračovat a jejich šestistopé EP, nazvané jednoduše Lacuna Coil, vyšlo v dubnu 1998. Kapela byla nyní podpořena trvalými členy a dlouhodobými přáteli Cristianem “Chrisem” Migliorem u kytary a bubeníkem Cristianem “Crizem” Mozzatim. Stěží se dostatečně přivítali a už vpadli do otevírajícího slotu pro domácí show Moonspell v Lisabonu. Hráli zde pro 4 000 lidí ještě předtím než jezdili společně s The Gathering. Ale toto byl pouhý začátek; brzy okusili radosti chemických toalet a černého piva v německém Wackenu, kde nebyli pouze předskokany Doro a Blind Guardian, ale také poprvé okusili chuť samostatného výstupu.

Lacuna Coil začala žít životem, o kterém dosud jen snili, ale který obnáší těžkou práci. Méně než po dvanácti měsících existence debutového EP, vyšla jejich první dlouhohrající deska In A Reverie – proces nahrávání se těžce dotkl času jako všeho ostatního, což by vysvětlovalo proč zvuk nedosahuje úplně takové úrovně jako na pozdějších nahrávkách. Stále neplně obsazená kapela zaplnila mezeru přijetím druhého kytaristy Marca „Maus“ Biazziho, čímž byla vytvořena sestava, která trvá do dnešních dní. „Fakt, že se stejnou sestavou fungujeme od roku 1998 je udivující“, říká Cristina, „Slyšela jsem o kapelách, které se po čase rozpadli kvůli něčímu egu nebo muzice, takže jsem ráda, že my jsme spolu tak dlouho.“ Po několika málo špatných začátcích a krátkodobých členech, bylo dobré cítit, že jsou všichni na stejné lodi. I to pomohlo upevnit pouto, které drží kapelu při sobě. Tyto první léta plná smršti změn přinesla cenné zkušenosti pro mladou skupinu, která se snažila najít svou vlastní cestu. Slova samotné Cristiny: „Všechno se naprosto změnilo“ jakmile se zapojili do náročného programu cestování a promotion akcí, bylo to odlišné od čehokoli, co si představovali.

Druhá polovina 90. let byla výbornou chvílí pro čerstvou krev proudící žílami metalové scény. Nu-metal se šířil Spojenými Státy a začal infiltrovat části Velké Británie, ale, mimo kontinentální Evropu, se probouzelo něco hodně temného. Nová vlna black metalu již před mnoha lety explodovala v severních zemích a to otevřelo cestu těžší a temněji melodické hudbě. Waldemar Sorychta byl jedním z původců této věci. Odklonil kapelu Tiamat od jejich blackmetalových kořenů a ukázal jim doomovou, více gothickou cestu. Waldemar za svou činnost obdržel švédský ekvivalent cen Grammy. Brzy se stal vyhledávaným producentem těch, kteří chtěli osvěžit melancholický, zoufalstvím opředený zvuk, jež se stal natolik populárním a byl v protikladu pozadí další marketingové kampaně Lacuny Coil. Media vzala termín „gothic metal“ z počátků tvorby Paradise Lost, i když nyní toto označení pro temnou hudbu bylo daleko od původního významu „goth“ 80. let. Přesto se Lacuna Coil mohla najít na seznamu těchto interpretů. V pozdější době se vyjádřili k jejich spojování s tímto termínem, ale v tuto chvíli Andrea Ferro přijímá: „Myslím, že jsme k tomu určitě dospěli s album jako In A Reverie a [následujícím] Unleashed Memories, protože jsme poslouchali všechny druhy doom a gothic metalu. Vždy to byla součást našeho zvuku, přestože více je to podepsáno metalem nebo rockem; melancholické pozadí je tu stále, protože to je cesta, která nás provází celou naši hudbu. [Když se vydáte nějakou cestou] nechcete používat nějaká kliše, protože chcete uznáván jako umělec s vlastními pravidly, ale když jsme dělali naši první desku, chtěli jsme znít jako naše oblíbené kapely. Je otázkou času než vyvinete vlastní zvuk a vložíte do věci vlastní osobnost.“

S odstupem času mohou argumentovat jinak, ale nálepka sextetu již byla na světě a tím začala stoupat jejich pozornost. Žurnalisti se je snažili přirovnávat k The Gathering, s kterými dříve jeli turné, stejně jako s norskými Theatre Of Tragedy. Ale jejich unikátní způsob zpěvu byl na míle daleko od obchodní značky Theatre „styl Kráska a zvíře“. „Nezpívala jsem lyrický způsob a Andrea nepoužíval growling.“, vysvětluje Cristina některá přirovnání,“ale tehdy v Itálii nikdo nezpíval tímto způsobem – všichni dělali do power metalu, a tak bylo ještě šílenější, že jsme chtěli dělat tento druh hudby. I když jsme měli ženskou zpěvačku, byli jsme ovlivněni kapelami jako Paradise Lost a Type O Negative tak, že jsme chtěli docílit takové atmosféry.“

Díky vzhledu Cristiny by si Lacuna Coil zasloužila nějaké extra ocenění, ale konečně byla jejich hudba držena v metalovém podhoubí. Choulostivá chvíle ještě zažili, když byl znovuobjeven moderní gothic metal. V době EP Halflife a alba Unleashed Memories, které obě vyšly na začátku roku 2000, už jeli turné po Evropě jako headlineři společně s folkmetalisty Skyclad, znovu se vrátili do Wackenu, hráli Dynamo a doprovázeli Theatre Of Tragedy na obrovské koncerty v Mexiku. To byl obrovský úspěch pro nezávislou kapelu, která existovala pár let, ale rozhodně to pro ni neznamenalo stop ve vývoji. Baskytarista Marco Coti Zelati vyňal programový aspekt jejich muziky od Waldemara a to jim dodalo ještě ostřejší, více definující zvuk. Jednou se bašty nové vlny gothic metalu, jejichž evokativní hudba byla v rozporu s nu-metalem, který začal dosahovat komerčního vrcholu, ale nemohli se spojit s více extrémním metalem, ocitli stranou. Museli vytvořit něco nového a hodně vzrušujícího, co by bylo jejich dosavadním vrcholem.

Lacuna Coil vždy hleděla do budoucnosti a nyní navíc nezbývalo ani nic jiného. A tak mohlo být album Comalies z roku 2002 posledním krokem k pozvednutí se z undergroundové scény, což bylo pro splnění jejich ambicí velmi důležité.

Nyní je jedním z nejprodávanějších desek na seznamu Century Media, ale když toho září vyšlo, naznačovalo Comalies jemné změny ve směřování kapely společně s jejich znovunalezenou sebedůvěrou. Pomalé, plouživé balady, které jim vynesly označení gothic, zde stále zůstávaly, ale doprovázeny rockovějšími kousky Swamped a Tight Rope, které jim přinesly nové publikum. Na Halloween měli podle plánu předskakovat finským Sentenced v londýnské Astorii, ale vzhledem k úspěchu jejich alba, titulky headlinerů k radosti jejich černě uniformovaným fanouškům vyměnili. Koncert byl vyprodaný a fronty posluchačů se táhli po celém bloku, aby dostali lístek a zjistili, kdo je ta nová populární kapela. Co se stalo následně bylo něco neslýchaného, Lacuna Coil se rázem jako po tobogánu ocitla v neprobádaných vodách. Druhá píseň z alba, povznášející Heaven´s A Lie, byla vybrána jako single, vytvářející cenný airplay, zatímco videoklip okupoval televizní kanály. Brzy se o nich začalo mluvit i mimo evropská území. Cristina vzpomíná na historku: „Byla to americká rozhlasová stanice, která si to oblíbila a začala hrát. Ostatní stanice to velmi rychle převzali, a tak se začalo jméno kapely šířit. Další věc se pak stala, když zavolala Sharon Osbourne a žádala nás, abychom vystoupili na Ozzfestu!“ Jen dva roky po vydání Comalies odletěla Lacuna Coil do USA, aby se účastnila jednoho z nejprestižnějších metalových festivalů století: monstrózního Ozzfestu. „Pamatuji si, jak jsme dělali konferenci před začátkem festivalu“, Cristina se šklebí a gestikuluje stejně divoce jako předtím,“Z ničeho nic jsem byla na stejné úrovni jako Ozzy, Judas Priest, Phil Anselmo…bylo to neskutečné. Byla jsem jediná žena, kterou pozvali na konferenci a Zakk Wylde mě vyzval a tak jsem udělali fotku – byla jsem uplně „wow“. Bylo to neuvěřitelné.“