RECENZE: Architects - Daybreaker

Vydavatel: Century Media

Země: Anglie, Berkshire 
Žánr: Mathcore

Datum vydání: 28. května 2012

Producent: John Mitchell, Ben Humpreys

Počet skladeb: 11

Celkový čas: 42:10


Tracklist:
01. The Bitter End (2:55)
02. Alpha Omega (3:55)
03. These Colours Don´t Run (4:01)
04. Daybreak (3:32)
05. Truth, Be Told (4:31)
06. Even If You Win, You´re Still A Rat (3:12)
07. Outsider Heart (3:27)
08. Behind The Throne (4:08)
09. Devil´s Island (4:06)
10. Feather Of Lead (2:50)
11. Unbeliever (4:44)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Současní členové:

Sam Carter – zpěv

Tom Searle – kytara
Tim Hillier-Brook - kytara

Onkar Judge – baskytara

Dan Searle – bicí

Diskografie:
Nightmares (2006)
Ruin (2007)
Hollow Crown (2009)
The Here and Now (2011)

Daybreaker (2012)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vydat novou desku rok po té starší nebývá většinou dobrý tah. Britská mathcore parta architektů se ale rozhodla odlišně. A proto po The Here And Now spatřilo světlo světa 11 skladeb pod názvem Daybreaker. Nová nahrávka je navíc poslední, kde se objevuje Tim Hillier-Brook u kytary, který odešel v polovině dubna 2012, aby se věnoval svým dalším projektům. Nová placka vyšla u Century Media stejně jako ta předchozí. Nahrávalo se od října 2011 do února roku následujícího v Outhouse Studios ve městě Reading. Na albu se objevují i tři hosté a to Jon Green z DEEZ NUTS (píseň These Colours Don´t Run), Oli Sykes z BRING ME THE HORIZON (Even If You Win, You´re Still A Rat) a Drew York ze STRAY FROM THE PATCH (Outsider Heart). Mistři inženýři změnili i producenta, kdy Evettse Stevea nahradili John Mitchell, Ben Humpreys a samotná kapela.

Mathcore jsme si představovali v naší sekci o metalových žánrech. I když jsem, co se nových a mladých stylů poměrně liberální, někdy se mi to zdá až moc. „Core“ styly u mě končí post-hardcorem a mathcoru, který se vyznačuje značnou nesourodostí a poněkud „falešným“ laděním, se vyhýbám. Výjimku tvoří právě Angličané z ARCHITECTS. Proto jsem byl velice zvědav, co si pro nás tentokrát připravili. První desky této party se dost vyznačovaly zmíněným hudebním „zmatkem“, což se změnilo s The Here And Now, kde se pánové blížili dost metalcoru a především melodiím jak po instrumentální, tak hlasové stránce. Dost řečí okolo, koukneme se blíže na aktuální novinku.

Nová deska se nese v duchu vyváženého poměru mezi rozložením screamingu a čistých vokálů. Scream je povětšinou doprovázen typickými nelibozvučným kytarovým soundem, což spousta lidem může vadit. Je zvláštní sledovat skladbu, kdy vám v jednom okamžiku nepříjemný riff trhá uši a vzápětí nastoupí melodický refrén se zvláštním symfonickým pozadím. Musím říct, že tahle roztržitost a nesourodost má cosi do sebe, i když jsem nikdy nevěřil, že se mi něco takového zalíbí. Za všechny podobné skladby hovoří Devil´s Island.

Většina songů má jistý nádech moderního punku, který se u těch mladších kapel objevuje čím dál častěji. Důkazem takového podkladu je basová linka ve Feather To Lead. Deska má i vyloženě melodické písně, resp. balady. Za povšimnutí stojí elektronická Behind The Scene. Sice mi chvílemi evokuje vzpomínku na metalcorové kapely THE SORROW a AS I LAY DYING, ale to už je riziko podobných stylů. Další pomalou, klidnou, příjemnou a odpočinkovou věcí je závěrečná Unbeliever. Nicméně po jisté době vzniká riziko, že vám party čistých vokálů začnou splývat a nepoznáte, která píseň vlastně hraje.

Měl jsem radost z toho, že se na desce neobjevuje příliš elektronických prvků, protože stejně jako zmíněný punk, je to v poslední době velice oblíbené. Ani vokály nemají auto-tuned, takže to hraje klukům dost do karet. Chtělo by se říct, že čím míň elektro, tím víc adidas=o).

V této snaze o recenzi není moc co dál rozebírat. Novinka ARCHITECTS není nijak špatnou nahrávkou. Problém ale je, že tento žánr (a jemu podobné) se začínají dostávat do bodu stagnace a nic vás nedokáže překvapit (a to ani v dobrém, ani ve špatném). Za ocenění stojí, že tato deska nebude patřit mezi mainstreamové kousky a v rádiích a „pop“ žebříčcích skladby neuvidíte. Na druhou stranu je trochu škoda, že se tu neobjevuje žádný „hit“ a nebo něco, co by se naopak dalo kritizovat; takže se může stát, že za měsíc nebudete vědět, že něco takového je vůbec na světě. Album je dobré, ale ve špatném slova významu. A věřím, že tyto řádky znějí poněkud rozpačitě, zmateně a nejasně. Pokud si ale nahrávku poslechnete (raději spíš doporučuji počin předchozí), odvážím se tvrdit, že dosáhnete stejných pocitů.

HODNOCENÍ: 5/10

---

---