Zpěvák francouzské party GOJIRA o natáčení nové desky

Neděle je od slova nedělej. Proto bychom vám nabídli úryvek z rozhovoru Metalshrine, kteří vyzpovídali frontmana francouzské progressive metalové kapely GOJIRA. O kapele jsme vám nějaké to malé info přinesli. Kluci vydávají v červnu desku L´Enfant Sauvage a titulní single si můžete poslechnout i na konci tohoto rozhovoru.

Metalshrine: Nápad na název The Wild Child (= anglický překlad L´Enfant Sauvage) se vzal odkud? A je to divoké dítě myšleno v pozitivním nebo negativním smyslu?

Duplantier: No to je to...Nemohli jsme to nazvat The Wild Child, protože je příliš těžké přeložit L´Enfant Sauvage. Není to divoké dítě ve významu, v jakém ho chápe angličtina, protože pro mě má divoké dítě aspekt někoho, kdo je nějakým způsobem mimo kontrolu. L´Enfant Sauvage ve francoužštině...Sauvage je něco nevzdělaného nebo něco, co je volné nebo naprosto svobodné v přírodě. Divoká květina, která se dostane kamkoli chce a stává se něčím krásným. L´Enfant Sauvage je něco jako člověk, který vyrůstal v přírodě, vychováván vlky například, bez vlivu ostatních lidí a vlivu institucí či společnosti obecně. Bez čísla sociálního pojištění (smích). Ani jméno. To je to, co je v tobě i ve mě hluboko uvnitř, chápeš? Jak moc nás vzdělání a kultura, emoce a pocit viny ovlivňují a mění a jak vzdáleni jsme tomu dítěti uvnitř nás? To je otázka, kterou jsme si na albu kladli.

Metalshrine: Použití francouzského názvu byl prvotní nápad? 

Duplantier: Mě to zní opravdu dobře.

Metalshrine: Jo, zní to líp než Wild Child, což navádí k myšlence na W.A.S.P.

Duplantier: Ano, je mnoho věcí, které se vztahují k divokému dítěti, jako písně a postavy z televizních show, nebo tak. S L´Enfant Sauvage se pojí jeden velký odkaz, a to je jeden starý černobílý film. Je to francouzský film Francoise Truffauta, který se jmenuje L´Enfant Sauvage, ale je to něco, co je ve francouzštině častý výraz. Popisuje někoho, kdo je bez vztahu (asi se společností), a mě se ten nápad líbil. Abych byl upřímný, takhle se většinu času vlastně cítím. Nevím, jak se vypořádat s věcmi, s lidmi a věcmi, však víš. Když nejsem zpěvák kapely GOJIRA, jsem jen někdo a vlastně ani nevím kdo. Teď se cítím pohodlně při tomhle rozhovoru a podobně, ale je těžké vědět, kdo jste mimo své poměry. Je to velkou osobní reflexí toho, co jsem? Jsem svobodný, ale co je vlastně svoboda? Možná moc přemýšlím? (smích)

Metalshrine: Stalo se psaní písní jednodušším nebo složitejším?

Duplantier: Je to těžší, ale jsem mnohem více vybíravý. Když přijdu s riffem, který je dobrý, tak není dost dobrý. Před deseti lety ale byl dost dobrý, chápeš? Spousta lidí si myslí, že kapely obecně zlenivějí, a někdy je to pravda, ale v našem případě je to tak, že více pracujeme na tvorbě songu, protože máme více zkušeností a chceme laťku posouvat výš a výš. Jsme ti samí lidé, ale snažíme se úroveň posouvat. Snažíme se jít hlouběji a hlouběji. Je to nějak divné, protože hudba se stává srozumitelnější a je v tom méně nesmyslností a je to méně technické a podobně. Není to tím, že chceme prodat více kopií, ale proto, že přistupujeme k věcem jednodušeji. To, co jsme hráli před 10 lety už není to, co chceme poslouchat a chceme vytvářet více sofistikovanější věci a jednodušší zároveň. Je to velmi složitá rovnováha. Jsem docela spokojený s touto deskou a stále nedokážu pochopit, co jsme to udělali; a to je ta krása na celé věci. Pracuješ pečlivě na každém detailu a pak si říkáš "tak moment, co je to za zvíře?"

Metalshrine: Při psaní na tomto albu, říkal sis "Fajn, uděláme 10 skladeb a je to!" Když říkáš stop a pak to zastavuješ, je to jako "už toho máme dostatek." Nebo někdy dojdou nápady, a proto je jen deset skladeb, nebo je to ještě jinak?

Duplantier: To je zajímavá otázka, protože to vlastně byla velká věc. Věděli jsme, že musíme udělat něco kratšího než obvykle, protože si myslíme, že delší věci jsou příliš unavující. A já jsem měl tu myšlenku, že musíme vydat nahrávku jako je Master Of Puppets s osmi písněmi. Když to posloucháš, chceš to slyšet znovu. Je to dobrý pocit, když to doposloucháš na konec a tvůj mozek a emoce to nedokážou uchopit. Máme tendenci pak přidat další tři skladby, ale to už je trochu moc, takže jsem nabyl přesvědčení, že musíme nahrát desku o, asi, devíti písních. Je tu interlude, které to zvedá na 10 a pak je tu jedna, kterou jsme chtěli položit na desku, ale věnovali jsme to mu hodně pozornosti. Není to tak, že bychom nahráli spousta skladeb a všechny je použili. Je to jako vaření. Nedáš do toho všechnu sůl, ale stačí dát jen trochu. Není to hromada písní pohromadě, je to jen kousek. Někdy jsme mluvili i tři měsíce o tom, jak a proč určitá píseň by měla mít číslo čtyři nebo pět, a posílali jsme si e-maily mezi sebou a tvoříme další intra, abychom zjistili, zda to funguje. Je to velice precizní balanc. Poslední song na albu, se na desku vlastně téměř nedostal. Bylo to jen pár týdnů před masteringem a říkali jsme si: "No, na konci to zní docela dobře." Je tu spousta takových věcí. Mnoho diskusí.