RECENZE: Epica - Requiem For The Indifferent

Konečně jsem se dočkal! Nová deska od smečky Epica je na světě a po předchozí Design Your Universe (2009), jsem byl pln očekávání. Víc než čtvrt roku čekání se vyplatilo.Nová věc nesoucí název Requiem For The Indiferent je dlouhohrající deskou servírující téměř 80 minut. Nahrávalo se ve wolfsburgském v Gate Studio pod dohledem Saschi Paeth (Avantasia, Kamelot).

Mám vždy dobrý pocit z toho, když je z kapely cítit posun směrem dopředu. Smečka v čele s neodolatelnou Simonou Simons není výjimkou. Hned z počátku musím oba zpěváky vynést do popředí. Smoon dokazuje, že ani nižší polohy pro ni nejsou problémem a odvážím se tvrdit, že jí „sluší“. Na druhou stranu mám občas dojem, že v některých pasážích vysoké tóny spíš ječí než zpívá, což by se mohlo v budoucnu vymstít. Naštěstí to není až tak rušivý element. Mark Jansen zase na druhou stranu dokázal, že svůj growling posílá stále dopředu a už je víc než hodně znatelný rozdíl mezi Phantom Agony (2003) a dneškem. Oba dohromady si sedí víc než dobře a navzájem se neruší (kdysi jsem je podezíral, že je mezi nimi víc než přátelství=o)). Bez sboru by to nebyl symphonic metal. Ani Requiem neodbočuje z pravidla. A povedlo se. Navíc, na rozdíl od předchozích alb, je zde víc užito mužského vokálu. Výsledný kontrast je příjemný.

Některé okamžiky jsou přesto trochu nepovedené. Zvlášť tam, kde Simona tahá výšky do míst, kam už úplně nedosáhne. Což je věc, která dokazuje, že se snaží se svým hlasem stále pracovat. Navíc si pořád stojím za tím, že je to nejlepší zpěvačka, která se na poli metalo-operních zpěvaček objevuje=o)

Kytary znějí tvrdší a víc vytažené do popředí než dříve a s větším prostorem, což u tohoto stylu sice není zvykem, ale je to osvěžující. S jedinou výjimkou, na kterou si těžko zvykám. Kytarový riff je poznávacím znakem metalové muziky, stejně tak jako kytarová sóla. A ty jsou pro mě menším problémem. V symfonickém metalu se sola příliš nenosí (i kytary bývají spíše vzadu) a nyní nám Mark na několika místech přeruší linii. A ta mi mírně kazí požitek z písně. Výjimku tvoří např. Delirium, kde se menší vyhrávku podařilo perfektně zakomponovat.

Arien Van Wessenbeek se tentokrát na bicích vyřádil. Svojí hrou určuje dynamiku celé desky a „pauzy“ si příliš neužije. Vůbec celá kapela tentokrát řádí víc než jindy a svou hru tak nějak přitvrdila. Za mě je to vítaný prvek, čímž pro mě Epica stále patří na vrchol své scény (teď mě asi budou někteří kamenovat=o)).

Kdybych měl vytáhnout některé kousky, tak by to byly rozhodně zmíněné Delirium, ale také Guilty Demeanor, kde mě zaujala Smoonina nižší poloha, desetiminutová Serenade Of Self-Destruction, jež oplývá svojí téměř plnou instrumentalitou, a Deep Water Horizont, která má neskutečný refrén.

Nová placka se partě povedla a osobně jsem ani nic jiného nečekal. Kdo neslyšel či nemá, měl by napravit. I přesto, že pro mě je jejich vrcholem kompilační deska The Divine Conspiracy z roku 2007, má tenhle kousek co nabídnout a potvrzuje, že letos zatím nevyšlo nic, co by bylo katastrofou. Nezbývá než doufat, aby vyšel alespoň jeden ze dvou koncertů, které si pro naši zemičku tahle holandská partička letos v květnu připravila. 7-7,5/10

Front cover nového alba

Zde oficiální tracklist:

01 – Karma

02 – Monopoly On Truth

03 – Storm the Sorrow

04 – Delirium 

05 – Internal Warfare 

06 – Requiem For The Indifferent 

07 – Anima 

08 – Guilty Demeanor 

09 – Deep Water Horizon 

10 – Stay The Course 

11 – Deter the Tyrant 

12 – Avalanche 

13 – Serenade Of Self-Destruction 

14 – Twin Flames (Soundtrack Version) (Bonus Track)