Lacuna Coil Story - část 4. - závěr

     V dnešní době se Lacuna Coil snaží chránit své osobní životy jak jen to je možné, především kvůli svým blízkým a přátelům. A jak Cristina jasně upozorňuje: „Ráda sdílím některé věci ze svého života, ale nikdy toho neodhalím přespříliš. Na internetu mám své osobní stránky, protože miluji spojení s našimi fanoušky a dost se jim věnuji. Takže mě nepotřebují tzv. špehovat klíčovou dírkou, aby se o mě něco víc dozvěděli! Myslím si, že někteří lidé odhalují příliš mnoho a pak, když odhalí něco špatného, dožadují se práva na soukromí, ale to už bývá pozdě.“

   

 Rychlé spojení přes stránky kapely a její osobní profily na různých sociálních sítích nabízejí upřímné fotky a statusy, které byste mohli očekávat od blízkého přítele a ne zpěváka mezinárodní kapely. Ale pak zase to, co vidíte je vše, co od Lacuny Coil získáte – osobní věci se snaží udržet na svých profilech mimo dosah fanoušků, tak jak to dělá mnoho metalových kapel. Cristininy stránky zaznamenávají současné turné – na kterém posledních několik měsíců, až do vydání Dark Adrenaline, strávili na většině vyprodaných koncertech po Spojeném Království. A jakákoli malá nehoda – když se popelářský vůz obrátil do jejich tourbusu v Colchesteru nebo, když v Northamtonu bylo vystoupení přerušeno desetiminutovým výpadkem elektřiny – nemohla pokazit nabitou atmosféru. Další turné je nachystáno na rok 2012, kde bude publikum obohaceno o více písní z nové placky.

     Stále se učící, vyvíjející se a věci dělající po svém Lacuně Coil nestoupl úspěch do hlavy. Navzdory nárokům koncertování, kapela je stále věrná svým kořenům a stále žije v Miláně, považující jídlo a své přátele za klíčové důvody, proč se nechtějí stěhovat. Je jistě neuvěřitelné, že uběhlo 15 let od chvíle, kdy Lacuna Coil podepsala kontrakt s Century Media, kteří je stále provázejí jejich kariérou. Přesto, že během let zažili vzestupy i pády, Cristina o úspěších hovoří skromně: „Neexistuje tajemství úspěchu,“ uznává, „jde jen o to být přitažlivý pro určitý zástup lidí a kolikrát jsme ani my sami nevěděli jak a jestli se nám něco povedlo. Už jsme se dostali na nějaké to výslunní – hráli jsme na velkých festivalech jako Ozzfest, Download, Wacken…byli jsme na obálkách časopisů. A v některých případech jsem byla na těch obálkách první ženou. Myslím, že dnes je to pro ženy jednodušší, ale také záleží na tom, jaký druh člověka jste. V minulosti na mě nějaký frajer volal z publika 'Hej, ukaž nám prsa a svlíkni se!'. Vypořádala jsem se s tím tak, že jsem na něj během vystoupení civěla, dokud nepřestal. Myslím, že to byla pro mě výzva! Ale teď mám výborné kolegy, kteří mě berou jako zpěváka, ne jako zpěvačku, ale jako zpěváka, a tak bych chtěla být posuzovaná – podle talentu, ne protože jsem žena.“

     Fotograf dodělává posledních málo snímků a kapela tleská úspěšnému dni. Jak si sundávají drahý outfit, aby se vrátili do vlastních riflí a triček a připravili se na návrat zpět do zakouřeného města, ve vzduchu zůstává vzrušení z jejich přítomnosti. Toto nakažlivé nadšení se dá shrnout do pouhých dvou slov: dark adrenaline.

NEÚSPĚŠNÉ VYROVNÁNÍ S PŘIROZENOU KRÁSOU SMRTELNOSTI

Smrt Petera Steela, frontmana Type O Negative, otřásla Lacunou Coil v samotném jádru

Type O Negative hráli velkou roli ve zvuku Lacuny Coil během jejich kariéry. Jejich melancholické stejnojmenné debutové EP a následující dlouhohrající desky, ostré riffy a temně romantické obrazy byly hodně ovlivněné brooklynskou doomovou skupinou. Ale v roce 2003 se obdiv na dálku změnil, kdy se kapely dohodli na severoamerickém turné:

     „Type O Negative byly pro nás klíčovou inspirací a byli mými metalovými idoly, takže, když jsme se setkali, bylo to pro mě neuvěřitelné,“ vysvětluje Cristina. „Pamatuji si na úplně první den toho turné s nimi…byli jsme trochu vystrašení, ale Peter Steele přišel do naší šatny a mluvil s námi jako by nás znal odjakživa. Byl skutečně ironický a sarkastický, což bylo překvapující, protože jsem si ho vždy představovala jako ostrého hocha a sex symbol. Na konci turné nás pozval do italské restaurace, kterou v New Yorku znal a zaplatil za nás.“

Peter Steele

     Obě kapely se brzy staly dobrými přáteli, příležitostně hráli společně na stejných festivalech a, v roce 2007, Andrea Ferro přidal Type O Negative na stage během Gods Of Metal v Miláně. O dva roky později se při prvním samostatném turné nechali italští metalisté doprovázet vedlejším projektem Kennyho Hickeye a Johnna Kellyho, Seventh Void.

     Radost se ale obrátila ve smutek, když se 14. dubna 2010 dostala do Milána zpráva o náhlé smrti Petera Steela způsobené selháním srdce. „Bylo to těžké, zvlášť, pokud jste věděli, že se dostal s těžkých problémů, a pak najednou takto zemře.“ Říká Andrea, který stále cítí ztrátu přítele, kterého označuje za svého bratra. „Nebylo to úplně neočekávané, protože víme, co se může stát pokud si zahráváte, ale když se to skutečně stane, není lehké tomu čelit.“

     Na veřejnosti se Lacuna Coil připojila ke kondolencím, ale v soukromí začala pracovat na mnohem osobnějším vzdání pocty. Ve stejnou noc, kdy přišla tato zpráva, začal baskytarista Marco Coti Zelati psát píseň s názvem My Spirit – ta, která zní na konci Dark Adrenaline a je věnována přímo Peterovi.

„Vokály jsme nahráli odlišně, protože jsme chtěli, aby to mělo atmosféru Type O.“ Andrea vysvětluje. „Je to velmi zvláštní píseň, kterou jsme chtěli přidat na album a dlouho jsme ji schovávali i se sekcí hlavní kytary na konci – pokaždé když slyším její text, cítím ji mnohem hlouběji než cokoli jiného, co jsme napsali.“

     Se slzami v očích Cristina dodává: „Bylo velmi obtížné ji zazpívat, ale chtěli jsme napsat píseň o naději. Zda věříte (v reinkarnaci) nebo ne, život má cyklus a stále se vracíme do přírody. Naši milovaní lidé neodcházejí tak úplně navždy – musíme si je zapamatovat a pak je nechat jít.“

NA OKRAJI POSTUPU

Progresivní operní kořeny Lacuny Coil ovlivněné zvukem 70. let

Možná by v dnešní době bylo nejlepší být známý jako operní, power metal nebo komerční pop, ale v roce 1970 byla Itálie na popředí díky novému a vzrušujícímu progresivnímu rocku. Inspirované hudbou z Britských ostrovů, místní kapely razily spíše experimentální cesty a nevědomky skončily jako novátoři žánru, pro který se užívá výraz něco jako renesance. Le Orme, Area a Banco del Mutuo Soccorso patřily mezi největší jména. Naproti tomuto milánskému horizontu PFM (Premiata Forneria Marconi nebo cenově ohodnocenému Marconi Bakerymu) se zrodila první italská progresivní kapela, aby dosáhla úspěchu za hranicemi své země. Mladý Andrea Ferro tomu propad. „Progressive byl velkou částí našeho dědictví, ale zrovna teď to bylo trochu ztracené.“ Říká. „Možná do jisté míry inspirujeme další kapely, aby nemysleli pouze v nějakém omezení škatulkou, ale Itálie je velmi konzervativní země (nyní), takže je zde většina power nebo klasického metal, který je sice v pořádku, ale nemyslím si, že je nějak experimentální nebo současný.“

PFM

     Nemyslete si, že Lacuna Coil jsou progresivní v technickém slova smyslu – zpěvák uznává, že tím zrovna nejsou – ale jsou otevření představám o rozšíření hudebních hranic a kombinace s nečekaným. A právě tak jako PFM před nimi – jejichž syntetické a elektrické stupnice jsou stále inspirací – se Lacuna Coil stala jedním z dnešních největších vývozních produktů Itálii v rámci hudebního pole.

     Tento námět „nečekaného“ je znovu použit v Dark Adrenaline, které bylo nahráno ve studiu vlastněném bývalým houslistou PFM, Maurem Paganim. „On má výběrové studio,“ vysvětluje Andrea. „ale nechci říct, že výběr nahrávek nebo čeho. Hodně slavných italských progresivních skupin zde nahrávalo, stejně jako těch moderních, takže je tu mnoho starého vybavení. Použili jsem věci jako zesilovače, klávesy, perkuse a mandolínu – všichni mají takový zřetelný zvuk kvůli způsobu nahrávání, ale my jsme měli přístup ke skutečným věcem.“

     Italská parta brala inspiraci z širokého dalekého okolí, když odmítala být škatulkována podle toho, jak by měl moderní dark metal znít. Dokonce hrála i s typem japonského bubnu známého jako taiko, který přidal neobvyklou strukturu a energii k úvodní skladbě Dark Adrenalin (tuto verzi lze slyšet na speciální edici alba).

     Kdysi spojováni s holandskými The Gathering, jsou Lacuna Coil stále fanoušky moderního progresivního metalu a odkazují se na současné ikony Mastodon, Opeth a Anathemu, které počítají mezi své oblíbené interprety. Také podpořili Cayne, kteří s nimi odjeli italskou část Darkness Rising Tour.

    Nováčky založil kytarista Claudio Leo a Raffaele Zagaria, kteří byli součástí původní sestavy Lacuny Coil a jsou slyšet na debutovém stejnojmenném EP. Raffaele byl nedávno nahrazen Marco Barrusem z Brits Heavy Metal Kids, který je v táboře LC znám z mixáže Karmacode a Dark Adrenaline.

DISKOGRAFIE

Lacuna Coil EP, 1998

Začátek cesty do temnoty

Půl roku po podepsání smlouvy s Century Media, vydala Lacuna Coil debutové EP a vydala se na turné po boku Moonspell. Šestistopá nahrávka produkovaná Waldemarem Sorychtou vykazovala počáteční neotesanost, ale také potenciál se špetkou toho, co je kapela schopna nabídnout. Je zde silný příklon k melancholii jako u Paradise Lost a Anathemy, ale s vlivem osobité potemnělosti skupiny – ta se může vyvinout v několika dalších nahrávkách.

In A Reverie, 1999

Nový věk gothic metalu

Jestliže jejich EP zčeřilo hladinu, pak krátké a sladké první album udělalo velké vlny. Přes 40 minut trvající vysněný debut Lacuny Coil je plný hlasových harmonií a fascinujících kytarových linek. Napsané s modernějším pocitem než Aégis od Theatre Of Tragedy (vydané o rok dříve), stalo se In A Reverie záchranou těm, kteří byli zklamáni odklonem The Gathering ze své dosavadní cesty. Sexuálně laděný artwork se stal ikonickým, zatímco hudební struktury mohou být znovu slyšet na pozdějších deskách.

Halflife EP, 2000

Odhalení identity

Toto je první nahrávka, která uvádí nynější sestavu – druhý kytarista Marco „Maus“ Biazzi se ke skupině připojil až po nahrání In A Reverie. Otvírací skladba ukazuje, jak Lacuna Coil maže poslední vazy s minulostí, experimentování s vesmírným zvukem kytar a ostřejší zvuk se rychle stal jejich ochrannou známkou. Basista Marco Coti Zelati převzal klávesové povinnosti od Waldemara Sorychty, což dalo písním jako italsky zpívané Senzafine více dynamického a tajuplného pocitu, zatímco jejich rozpálený cover taneční Stars od Dubstar ukázal, že nemají strach z překračování žánru a experimentování s překvapujícími věcmi.

Unleashed Memories, 2001

Italové to dělají lépe

Nyní s pevnou sestavou a několika působivými koncerty za sebou, byla Lacuna Coil připravená jít do sebe s druhou deskou mláďat. Marco Biazzi přijal roli aktivního skladatele písní tak, jak začal zvuk kapely zrát a experimentovali se symfonickým programováním. Temná atmosféra Unleashed Memories, nahrané za tři týdny, se potkalo s příznivou kritikou a ještě lepším přijetím fanoušků. Jedinou písní z EP Halflife je přepracovaná verze Senzafine, která se rychle stala favoritem fanoušků stejně jako se Cristina Scabbia dostávala na vrchol časopiseckých žebříčků jako nejvíce focená žena metalové scény.

Comalies, 2002

Čistá melancholická dokonalost

Plouživé singly Heaven's A Lie and Swamped, více elektické a sebevědomější Comalies prořízlo Lacuně Coil cestu z undergroundové gothic metalové kapely k tomu, aby se stali headlinery. Jeho lahodná směs protikladů se stala hitem stejnou měrou mezi evropským i americkým obecenstvem a zabezpečila skupině místo na soupisce prestižního Ozzfestu. Temné a světlé, lehké a tvrdé; Comalies hrálo na správnou strunu a je považováno za jedno z nejlepších alb Lacuny Coil. Dva roky po vydání se stalo nejvíce prodávanou deskou v Century Media a single Swamped se objevilo na soundtracku k Resident Evil: Apokalypse.

Karmacode, 2006

Nu-metalové ublížení na těle čtvrté desky

Změny v osobních životech členů a vliv jízd po boku klíčových hráčů na poli metalové scény vedli Lacunu Coil do nového hudebního směru. Jejich deviza v podobě melancholie ustoupila nu-metalovým riffům a více komerčních prvků na albu nakonec rozdělilo fanoušky. Vydání Karmacode bylo opožděno, a proto zatím kapela podporovala na turné jeho předchůdce před novými posluchači, ale když nakonec deska vyšla, někteří fanoušci tvrdili, že zakopali své temné kořeny na úkor komerčního prodeje. Ve skutečnosti sextet dosáhl singlem Our Truth svého prvního zařazení do anglické Top 40 a místo na mnoha obálkách časopisů.

Shallow Life, 2009

Krátký výpad do oblasti popu

Protože podrobnosti o Shallow Life vycházeli pomalu, Century Media mezitím vydala starší tvorbu s výběrem největších hitů nazvaný Manifesto Of Lacuna Coil pro nové fanoušky. Postupně začaly vycházet informace z nahrávacího období v LA s Donem Gilmorem, mužem stojícím za deskami Hybrid Theory a Meteora od Linkin Park. Postaveno na velkých refrénech a více pozitivních písní, stalo se Shallow Life největší odchylkou od všeho, co do této chvíle kapela udělala. Jeho zamýšlená ironie se očividně ztratila v masách lidu, kteří je vinili ze sebezaprodání.

Dark Adrenaline, 2012

Neobyčejný návrat k temnotě

Po téměř dvou letech skoro neústavného turné se Lacuna Coil zvedla a oprášila, připravena přijít se svým šestým albem. Díky poučení z chyb na Shallow Life je Dark Adrenaline dramatickým návratem ke zvuku, který vytáhli z bažin po roce 200 společně s typickou melancholií, krásnými melodiemi a tvrdými kytarovými riffy. Deska částečně napsaná baskytaristou Marce Cotim Zelatim v době, kdy musel přerušit Shallow Life turné kvůli zranění, zahrnuje i hold Peteru Steelovi, který napsali v den oznámení jeho smrti na srdeční selhání. Připravte se na rok 2012, toto je zpáteční jízdenka Lacuny Coil do temnoty.