„Samozřejmě, že jsme během naší kariéry udělali nějaké malé chyby.“ Říká Cristina upřímně, odmítaje, že by Shallow Life bylo jednou z nich. „Nejvíce z nich se stalo v zákulisí a o těch nemohu mluvit a ani nemyslím, že něčeho litujeme nebo bychom chtěli změnit. Poučili jsme se z našich chyb a jsou součástí našeho života – jsme silnější a více si vědomi vlastního potenciálu. Jsme hrdí na to, co jsme udělali a vždy jsme dělali věci poctivě, ale když je děláte, nikdy nevíte, v co se změní venku. U prvního focení pro Shallow Life se předpokládalo, že bude ironické, ale některé lidi chytla myšlenka, že jsme změnili naši image, která je směšná! Video k I Like It bylo myšleno stejně vtipně…ale myslím, že musíte být zřetelnější, když takto komunikujete se svým publikem.“
Zpátky ve studiu, zbytek kapely si dal přestávku na espreso, ale Cristina leze do nějakých nemožně vysokých bot se zebrovým vzorkem pro další sérii fotek. „Koukej! To je Lady Scasca!“ směje se, dalším pohledem vybírá šaty z tyče a dumá o tom, jestli může každou položku přidat do svého šatníku na koncerty. „Ráda si hraji se svou image“ přiznává a přidává: „Je dobré mít silný vzhled na fotkách. Můžete si pohrát se svými vlasy, make-upem nebo botami. Zvláště jako žena se můžete opravdu pobavit, ale já bych nenosila nic, co bych nechtěla. Myslím si, že se mnoho lidí splete a myslí si, že se snažím změnit, ale to je právě ta veselá věc na focení – já totiž nesleduji módní trendy, lidi mne mohou na koncertech potkat skutečnou, když si přijdou pro autogram.“
Hranice mezi realitou a pózou je zastřena, Cristina nachystaná a připravená zaujmout své místo před kamerou, takže další povídání může pokračovat.
Od vydání Shallow Life strávila Lacuna Coil největší část dalších dvou let opět na cestách. Psaní jejich šestého alba, Dark Adrenaline, začalo nečekaně v roce 2010, kdy se během cest objevily problémy s ramenem basisty Marca Coti Zelatiho. „Než jsme založili kapelu, byli jsme zvyklí na skateboard a toto zranění bylo z té doby,“ vysvětluje Andrea, zatímco se Marco ostýchavě dívá, že se o něm mluví. Přesto je šťastný, že to za něj nyní dělá zpěvák. „Vyrostlo to do rehabilitace, která trvala kolem čtyř nebo pěti měsíců než mohl zase začít hrát. Zatímco se doma léčil, začal sbírat nějaké riffy a nápady; z některých pak vznikly písně na albu. Chtěli jsme dělat něco temnějšího a tvrdšího a jeho nápady sledovaly tento směr – cítili jsme, že jsme se s Shallow Life dostali do pozadí a chyběli nám tvrdší písně. Také jsme cítili potřebu vytvořit nahrávku, která nás bude reprezentovat.“
Zatímco ostatní členové cestovali po Evropě a Spojených státech, Marco procházel terapií s ramenem a snažil se věci nekomplikovat. Frustrován zraněním dokonce sáhl po několika nahrávkách koncertů, které mu dali vzácnou šanci sledovat skupinu, kterou instrumentálně formoval celé ty předchozí roky. „Mohu potvrdit, že jsme dělali skutečně výborná představení!“ směje se, čímž konečně rozbil své mlčení. „Samozřejmě jsem nebyl ze zranění šťastný, protože to bylo velmi bolestivé, ale dalo mi to příležitost strávit nějaký čas doma a pracovat na nových písních. Rád píši se zapnutou televizí, ale vypnutým zvukem – sleduji, co se děje na obrazovce a představuji si hudební doprovod, který by se k tomu hodil. Obvykle píši v noci, když běží horory nebo válečné filmy, a když se to stane, písně díky tomu mají temnější atmosféru. A když píši přes den, obvykle skončím se silnějšími a pozitivními písněmi, a někdy si riffy zpívám taky při řízení.“ Potemnělá nálada a intenzívní rytmy na Dark Adrenaline byly inspirovány zvláště japonským hororem, jmenovitě Ghost In The Shell ve stylu Aeon Flux animace o kyborgovi s lidskou duší, který se stal nejsledovanějším snímkem během baskytaristova zotavování.
Marcovo zranění se zhojilo dost na to, aby se později téhož roku mohl ke skupině připojit a, do konce podzimu, koncerty dostatečně připravili kapelu k tomu, aby si užila krátkého odpočinku od tlaku života na cestách. Na začátku ledna, čtyři měsíce po intenzívním psaní začal Marco, Andrea a Cristina sezonu tím, že zalezli do malého studia, které basák nedávno postavil ve svém suterénu. Umístění jim poskytlo po celou dobu prostor k sebeuvolnění a uvažování o nápadech bez jakéhokoli časového omezení nebo finančního nátlaku. Vznikající písně se dál nesly v duchu atmosféry a náladovosti vykouzlené jmenovaným filmem stejně jako skutečným životem. „Opravdu jsme se inspirovali soundtracky, někdy jako jediné inspirace.“ potvrzuje Cristina, v myšlenkách se vracející do prvotní fáze tvorby desky. „Jen z nich dostanete ten správný pocit – zvláště z akčních nebo velkých výpravných filmů. Chtěli jsme prostě album, které by bylo tvrdší, temnější a hodně filmové…když se do některé písně zaposloucháte, skutečně si můžete představit vizuální stránku, která by ji doprovázela. Myslím si, že jsme byli skutečně schopni popsat sebe samotné skrz hudbu a texty, a myslím, že něco vycházelo i z našich vlastních kořenů; stalo se něco, co nedokážu spontánně vysvětlit, ale uvědomili jsme si to hned po tom, co jsme to nahráli.“
Ze vzniklého poměru vzniklého během práce na Shallow Life, ještě jednou požádali o pomoc Dona Gilmora. Tentokrát, namísto nahrávání celého alba v LA, v Donově studiu nahráli pouze vokály a všechno ostatní v Miláně. Výsledek je o hodně temnější s menším pozlátkem a více se hodící ke kapele s originální image. Fanoušky by mohlo zajímat, že Donovo studio bylo kdysi domovem nechvalně známých Death Row Records a nyní se říká, že zde straší duch zavražděného gangster-rappera Tupac Shakura. Andrea tvrdí, že během jejich přítomnosti pociťovali nějak podivnou atmosféru.
Klíčová inspirace mohla vzejít z filmů, ale s černě bušícím srdcem Dark Adrenaline se pojí zkušenosti ze skutečného života. Andrea připouští, že: „Bylo velmi obtížné přijít s názvem. Potřebovali jsme něco, co by představovalo temnotu, z které jsem vzešli, a energii, kterou jsme z jejího smutku získávali. Kolem mě, Cristiny a našeho manažera denně lítaly slova a bylo zajímavé sledovat, že název mohl vzejíz z filmu stejně jako z videohry.“ Ptám se ho, zda to byl záměrný krok k tomu, aby fanouškům připomněl, že by ještě stále mohli být „temní“ a on zběsile přikyvuje: „Ano, ano! Věděli jsme, že vydání alba Shallow Life nebylo jednoduché; bylo pro nás riskantní, ale pokud nezkoušíte své možnosti, pak začnete nudit. Teda znám kapely, které svou kariéru postavily na stejném zvuku, ale my takoví nejsme. Nebylo by pro nás správné opakovat Comalies nebo Karmacode jen proto, že to byla úspěšná alba…možná, že bychom byli mnohem úspěšnější, kdybychom pokračovali v jejich vzorci, ale nebylo by to upřímné. A myslím si, že máme déletrvající kariéru než mnoho jiných skupin, které se drželi stejného klišé. Tím myslím, jak dlouho se můžeš držet psaní stejných písní pokud nemáš mnohamilionový prodej?“
Celkem tedy 12 melancholických dark metalových písní tvoří napůl autobiografické Dark Adrenaline, včetně neobvyklé předělávky rádiového hitu Losing My Religion od REM. Oříznutý od mandolíny a transformovaný do dark metalové podoby, je píseň do začátku refrénu téměř k nepoznání. Na míle daleko od jejich předchozích cover verzí půvabné Enjoy The Silence a Dubstarových Stars. Andrea přiznává: „Měl jsem to v hlavě jen na chvíli…Je těžké najít správnou skupinu k předělání, protože nemáme rádi metalové cover verze metalových písní – nějak to podle nás nemá smysl – takže vždy hledáme rockové kapely nebo klasiku jako Depeche Mode, kteří mají respekt, ale nejsou megakomerční. REM měli vždycky zajímavé texty a Losing My Religion je plná dvojsmyslných významů, které se hodí k naší skupině. Museli jsme ale změnit strukturu písně, protože sloky mají mnoho slov. Nakonec to ale dostalo jinou dimenzi a my jsme s výsledkem spokojeni.“
Usmívá a se a zhoupne se na židli, když Cristina dodává: „Je to opravdu silná píseň, kterou každý zná, ale my ji udělali po svém. Abych řekla pravdu, nemám ráda originál, protože je to ohrávané k smrti dokola, ale opravdu miluji, co jsme s touto verzí udělali.“
Na jiném místě, srdečná My Spirit vzdává hold zemřelému frontmanovi kapely Type O Negative Peteru Steelovi, čímž se kapela celkově vrací ke zvuku, který starší fanoušci znají z jejich počátků. Dále tu máme experimentální I Don't Believe In Tomorrow, která má více progresivního feelingu s užitím alternativních podpisů a tvrdšími riffy. První single, Trip The Darkness, je uspokojujícím mixem jejich hudebních stylů. „Chtěli jsme mít něco z naší minulosti, ale také tam udržet rok 2012, aby to znělo jako nové.“ Andrea vysvětluje: „Reakce k této věci jsou opravdu dobré – někteří lidé říkají, že v refrénech slyší elementy z Comalies a jiní v riffech cítí Karmacode, což je důvod, proč jsme cítili, že je to dobrá píseň k prezentaci alba. Na začátku je také znít mandolína, což je v italské hudbě klasický nástroj, ale nikdy předtím jsme to nepoužili. Myslím si, že je cool slyšet něco z našich tradic a udělali jsme to tak, aby lidé mohli poznat, že jsme mezinárodní skupinou.“
Další odkaz na dědictví lze nalézt v limitované edici Dark Adrenaline, který je ilustrován baskytaristou Marcem. Zbytek kapely je pyšný na jeho dodatečný příspěvek, protože kvůli jeho nedobrovolnému přerušení naplánovaného turné cítí, že je doprovází tímto způsobem. „On je opravdu umělecky nadaný,“ zubí se Cristina. „Nestudoval, ale je opravdu dobře vybavený – má ten určitý x-faktor.“
Lacuna Coil Byla vždy praktická kapela (bubeník Cristiano „Criz“ Mozzati byl dlouhá léta jejich webmasterem). Pokud s nimi strávíte nějaký čas, začnete zblízka rozumět tomu, jací doopravdy jsou. Nejenom, že jsou v tuto chvíli jednou s nejtvrději pracujících kapel, ale oni jsou velmi profesionální a vnímaví. Jen sem tam se objeví záblesk jistého druhu divokosti a rychlého rozhodnutí, které vysvětlují jak se dostali přes několik klacků, které jim byly hozeny pod nohy. Cristina stále pracuje na odbourávání jazykových bariér skrz její lyrickou výslovnost, aby mohla pomocí zpěvu komunikovat s širším obecenstvem. Postupem času přišla i na to, že má větší hlasový rozsah!
„Snažili jsme se dostat ze sebe veškerou nahromaděnou negativitu pomocí nových věcí,“ vysvětluje vřele zpěvačka a opět divoce gestikuluje jak se snaží demonstrovat co má na mysli. „Byla to pro nás jakási terapie a uvědomovali jsme si, že to může být prospěšné i jiným lidem. Nechystám se mluvit o tom, co přesně se nám stalo, ale jsou tam věci, které se mohou stát komukoli, takže se lidé mohou s texty ztotožnit a číst věci o sobě samotných. Myslím, že tam jsou písně, které jsou opravdu čisté, aby jste mohli jejich zprávu vnímat, ale může být super poslouchat názory a otevřít tak prostor různé interpretaci. Někdy dostávám zprávy od fanoušků jako: 'miluju ty songy, protože je o tom, co se mi stalo a pomohla mi se přes to dostat.' Asi jsme o tom neměli psát, ale je to super, pokud to někomu pomůže cítit se silnějším.“
Hranice mezi realitou a pózou je zastřena, Cristina nachystaná a připravená zaujmout své místo před kamerou, takže další povídání může pokračovat.
Od vydání Shallow Life strávila Lacuna Coil největší část dalších dvou let opět na cestách. Psaní jejich šestého alba, Dark Adrenaline, začalo nečekaně v roce 2010, kdy se během cest objevily problémy s ramenem basisty Marca Coti Zelatiho. „Než jsme založili kapelu, byli jsme zvyklí na skateboard a toto zranění bylo z té doby,“ vysvětluje Andrea, zatímco se Marco ostýchavě dívá, že se o něm mluví. Přesto je šťastný, že to za něj nyní dělá zpěvák. „Vyrostlo to do rehabilitace, která trvala kolem čtyř nebo pěti měsíců než mohl zase začít hrát. Zatímco se doma léčil, začal sbírat nějaké riffy a nápady; z některých pak vznikly písně na albu. Chtěli jsme dělat něco temnějšího a tvrdšího a jeho nápady sledovaly tento směr – cítili jsme, že jsme se s Shallow Life dostali do pozadí a chyběli nám tvrdší písně. Také jsme cítili potřebu vytvořit nahrávku, která nás bude reprezentovat.“
Zatímco ostatní členové cestovali po Evropě a Spojených státech, Marco procházel terapií s ramenem a snažil se věci nekomplikovat. Frustrován zraněním dokonce sáhl po několika nahrávkách koncertů, které mu dali vzácnou šanci sledovat skupinu, kterou instrumentálně formoval celé ty předchozí roky. „Mohu potvrdit, že jsme dělali skutečně výborná představení!“ směje se, čímž konečně rozbil své mlčení. „Samozřejmě jsem nebyl ze zranění šťastný, protože to bylo velmi bolestivé, ale dalo mi to příležitost strávit nějaký čas doma a pracovat na nových písních. Rád píši se zapnutou televizí, ale vypnutým zvukem – sleduji, co se děje na obrazovce a představuji si hudební doprovod, který by se k tomu hodil. Obvykle píši v noci, když běží horory nebo válečné filmy, a když se to stane, písně díky tomu mají temnější atmosféru. A když píši přes den, obvykle skončím se silnějšími a pozitivními písněmi, a někdy si riffy zpívám taky při řízení.“ Potemnělá nálada a intenzívní rytmy na Dark Adrenaline byly inspirovány zvláště japonským hororem, jmenovitě Ghost In The Shell ve stylu Aeon Flux animace o kyborgovi s lidskou duší, který se stal nejsledovanějším snímkem během baskytaristova zotavování.
Marcovo zranění se zhojilo dost na to, aby se později téhož roku mohl ke skupině připojit a, do konce podzimu, koncerty dostatečně připravili kapelu k tomu, aby si užila krátkého odpočinku od tlaku života na cestách. Na začátku ledna, čtyři měsíce po intenzívním psaní začal Marco, Andrea a Cristina sezonu tím, že zalezli do malého studia, které basák nedávno postavil ve svém suterénu. Umístění jim poskytlo po celou dobu prostor k sebeuvolnění a uvažování o nápadech bez jakéhokoli časového omezení nebo finančního nátlaku. Vznikající písně se dál nesly v duchu atmosféry a náladovosti vykouzlené jmenovaným filmem stejně jako skutečným životem. „Opravdu jsme se inspirovali soundtracky, někdy jako jediné inspirace.“ potvrzuje Cristina, v myšlenkách se vracející do prvotní fáze tvorby desky. „Jen z nich dostanete ten správný pocit – zvláště z akčních nebo velkých výpravných filmů. Chtěli jsme prostě album, které by bylo tvrdší, temnější a hodně filmové…když se do některé písně zaposloucháte, skutečně si můžete představit vizuální stránku, která by ji doprovázela. Myslím si, že jsme byli skutečně schopni popsat sebe samotné skrz hudbu a texty, a myslím, že něco vycházelo i z našich vlastních kořenů; stalo se něco, co nedokážu spontánně vysvětlit, ale uvědomili jsme si to hned po tom, co jsme to nahráli.“
Ze vzniklého poměru vzniklého během práce na Shallow Life, ještě jednou požádali o pomoc Dona Gilmora. Tentokrát, namísto nahrávání celého alba v LA, v Donově studiu nahráli pouze vokály a všechno ostatní v Miláně. Výsledek je o hodně temnější s menším pozlátkem a více se hodící ke kapele s originální image. Fanoušky by mohlo zajímat, že Donovo studio bylo kdysi domovem nechvalně známých Death Row Records a nyní se říká, že zde straší duch zavražděného gangster-rappera Tupac Shakura. Andrea tvrdí, že během jejich přítomnosti pociťovali nějak podivnou atmosféru.
Klíčová inspirace mohla vzejít z filmů, ale s černě bušícím srdcem Dark Adrenaline se pojí zkušenosti ze skutečného života. Andrea připouští, že: „Bylo velmi obtížné přijít s názvem. Potřebovali jsme něco, co by představovalo temnotu, z které jsem vzešli, a energii, kterou jsme z jejího smutku získávali. Kolem mě, Cristiny a našeho manažera denně lítaly slova a bylo zajímavé sledovat, že název mohl vzejíz z filmu stejně jako z videohry.“ Ptám se ho, zda to byl záměrný krok k tomu, aby fanouškům připomněl, že by ještě stále mohli být „temní“ a on zběsile přikyvuje: „Ano, ano! Věděli jsme, že vydání alba Shallow Life nebylo jednoduché; bylo pro nás riskantní, ale pokud nezkoušíte své možnosti, pak začnete nudit. Teda znám kapely, které svou kariéru postavily na stejném zvuku, ale my takoví nejsme. Nebylo by pro nás správné opakovat Comalies nebo Karmacode jen proto, že to byla úspěšná alba…možná, že bychom byli mnohem úspěšnější, kdybychom pokračovali v jejich vzorci, ale nebylo by to upřímné. A myslím si, že máme déletrvající kariéru než mnoho jiných skupin, které se drželi stejného klišé. Tím myslím, jak dlouho se můžeš držet psaní stejných písní pokud nemáš mnohamilionový prodej?“
Celkem tedy 12 melancholických dark metalových písní tvoří napůl autobiografické Dark Adrenaline, včetně neobvyklé předělávky rádiového hitu Losing My Religion od REM. Oříznutý od mandolíny a transformovaný do dark metalové podoby, je píseň do začátku refrénu téměř k nepoznání. Na míle daleko od jejich předchozích cover verzí půvabné Enjoy The Silence a Dubstarových Stars. Andrea přiznává: „Měl jsem to v hlavě jen na chvíli…Je těžké najít správnou skupinu k předělání, protože nemáme rádi metalové cover verze metalových písní – nějak to podle nás nemá smysl – takže vždy hledáme rockové kapely nebo klasiku jako Depeche Mode, kteří mají respekt, ale nejsou megakomerční. REM měli vždycky zajímavé texty a Losing My Religion je plná dvojsmyslných významů, které se hodí k naší skupině. Museli jsme ale změnit strukturu písně, protože sloky mají mnoho slov. Nakonec to ale dostalo jinou dimenzi a my jsme s výsledkem spokojeni.“
Usmívá a se a zhoupne se na židli, když Cristina dodává: „Je to opravdu silná píseň, kterou každý zná, ale my ji udělali po svém. Abych řekla pravdu, nemám ráda originál, protože je to ohrávané k smrti dokola, ale opravdu miluji, co jsme s touto verzí udělali.“
Na jiném místě, srdečná My Spirit vzdává hold zemřelému frontmanovi kapely Type O Negative Peteru Steelovi, čímž se kapela celkově vrací ke zvuku, který starší fanoušci znají z jejich počátků. Dále tu máme experimentální I Don't Believe In Tomorrow, která má více progresivního feelingu s užitím alternativních podpisů a tvrdšími riffy. První single, Trip The Darkness, je uspokojujícím mixem jejich hudebních stylů. „Chtěli jsme mít něco z naší minulosti, ale také tam udržet rok 2012, aby to znělo jako nové.“ Andrea vysvětluje: „Reakce k této věci jsou opravdu dobré – někteří lidé říkají, že v refrénech slyší elementy z Comalies a jiní v riffech cítí Karmacode, což je důvod, proč jsme cítili, že je to dobrá píseň k prezentaci alba. Na začátku je také znít mandolína, což je v italské hudbě klasický nástroj, ale nikdy předtím jsme to nepoužili. Myslím si, že je cool slyšet něco z našich tradic a udělali jsme to tak, aby lidé mohli poznat, že jsme mezinárodní skupinou.“
Další odkaz na dědictví lze nalézt v limitované edici Dark Adrenaline, který je ilustrován baskytaristou Marcem. Zbytek kapely je pyšný na jeho dodatečný příspěvek, protože kvůli jeho nedobrovolnému přerušení naplánovaného turné cítí, že je doprovází tímto způsobem. „On je opravdu umělecky nadaný,“ zubí se Cristina. „Nestudoval, ale je opravdu dobře vybavený – má ten určitý x-faktor.“
Lacuna Coil Byla vždy praktická kapela (bubeník Cristiano „Criz“ Mozzati byl dlouhá léta jejich webmasterem). Pokud s nimi strávíte nějaký čas, začnete zblízka rozumět tomu, jací doopravdy jsou. Nejenom, že jsou v tuto chvíli jednou s nejtvrději pracujících kapel, ale oni jsou velmi profesionální a vnímaví. Jen sem tam se objeví záblesk jistého druhu divokosti a rychlého rozhodnutí, které vysvětlují jak se dostali přes několik klacků, které jim byly hozeny pod nohy. Cristina stále pracuje na odbourávání jazykových bariér skrz její lyrickou výslovnost, aby mohla pomocí zpěvu komunikovat s širším obecenstvem. Postupem času přišla i na to, že má větší hlasový rozsah!
„Snažili jsme se dostat ze sebe veškerou nahromaděnou negativitu pomocí nových věcí,“ vysvětluje vřele zpěvačka a opět divoce gestikuluje jak se snaží demonstrovat co má na mysli. „Byla to pro nás jakási terapie a uvědomovali jsme si, že to může být prospěšné i jiným lidem. Nechystám se mluvit o tom, co přesně se nám stalo, ale jsou tam věci, které se mohou stát komukoli, takže se lidé mohou s texty ztotožnit a číst věci o sobě samotných. Myslím, že tam jsou písně, které jsou opravdu čisté, aby jste mohli jejich zprávu vnímat, ale může být super poslouchat názory a otevřít tak prostor různé interpretaci. Někdy dostávám zprávy od fanoušků jako: 'miluju ty songy, protože je o tom, co se mi stalo a pomohla mi se přes to dostat.' Asi jsme o tom neměli psát, ale je to super, pokud to někomu pomůže cítit se silnějším.“
Žádné komentáře:
Okomentovat